Z nové řadovky Blacktop Mojo práší hravý (western)rockový pyl

Barevné, hravé i nervy drásající. Vzdušné i pronikavě chytlavé. Ale poctivě energické a bez přetvářky bublající – to vše se dá říci o novém, pátém albu texaských sludge/hard/emo/rockerů Blacktop Mojo, které s názvem Pollen už od dubna okupuje hudební éter. Partička kolem ikonického frontmana Matta Jamese přišla opět se skoro tuctem neohraných fláků, postavených na lehce zastřených kytarách, překvapivých zvratech v tempu a paletě nálad, oscilujících mezi atmosférou středoamerických plání a nejčistšími rockovými finesami. Otevírák The End is Gonna Come, což se dá vtipně přeložit jako že „ten konec rozhodně přijde" navodí zajímavě dusný rockový koláč, který v druhé Weary I Roam vpluje do rádoby rockové roadmovie s ženských sbory i dechy na pozadí. 

Je to docela překvapení ve srovnání s těžkotonážními tracky ze všech předchozích alb této svébytné pětice. Kapela se vyloženě baví v aranžích a s každou další skladbou ukazuje, jak se rock´n´rollový rank neohraničený a dá se v něm skotačit z jednoho tempa do druhého, bez toho, aby se skupina opakovala. Tentokrát je kapela jaksi dravější, zároveň ale čitelnější a zapamatovatelnější, ne však na úkor kvalitních kompozic a hudebních nápadů. Matt dokazuje znovu, např. ve skladbách Please Don´t Calll nebo Rise, jaký je to autentický a dravě emocionální pěvec. 

Mezi nimi si však dokáže odlehčit v broukavé kytarovce Red Enough, která se na jaře stala i prvním singlem z recenzované novinky. Bluesová nálada a vzdálené ozvěny lynchovských (temných) zákoutí dominují právě zmiňované (a vokálně) uhrančivé skladbě Rise, která jako by tvořila záchytný středobod celé desky. Jako by do ní vplula svěží nálada první části desky a odrazila v ní další syrová pocitovost dalších písní. Matt neváhá zapojit akustiku a přidat na svém vokálu do extrémních poloh. Je to takové přetažené post-country ve sludgeovém oparu, které ale posluchač umí stáhnout do svého objetí a nepustit. Country feeling pak dominuje songu As the Light Fades, ke kterému skupina natočila rodinně pojatý videoklip. 

Jako bych se v něm ocitl na poctivé family-rock party se vším všudy, kde se dá zapařit a zablbnout se svými nejbližšími. Zároveň je u této skladby vyloženě cítit, jak odlehčeně kapela nyní působí. A ten posun pokračuje v čistě bluesovém kousku Something´s Changed. Blacktop Mojo zde vycházejí z nejlepších tradic původních rockových kořenů, kde zní bluesové tóny a táhlé vokály; ne náhodou je slyšet stejně intenzivní vokální ambient jako u šarmantní blues-rockerky Beth Hart. 

Rozverný kousek Born to Lose zase oplývá lehkými country náladami, které se však překlopí do rockového zápřahu a poctivě energického tempa. Mattova družina nechce pustit zcela tvrdě kytarový základ ani se vzdát perlivých sól, které v songu velmi výrazně zazní. Přesto nakonec končí v esenciálním akustickém hávu, který zamete všechny otázky, kam nyní sympatický kvintet směřuje. Intimně pojatý hit Like Wild Horses je westernová kytarovka, se kterou se dá uhánět na koních anebo v bouráku, jehož cesta nemá cíl, ale „práší" z ní vymodlená svoboda. Zatraceně dobrá muzika!