Vzpomínka na hudbu a život Lou Reeda

I přes zjevné zaujetí jedním z nejvlivnějších umělců 20. století se Jeremy Reed v biografii nevyhýbá ani nelichotivým stránkám povahy legendárního hudebníka:

„Na turné postupem času parodoval sám sebe čím dál skřehotavějším hlasem. 21. září hrál s nadšenou a loajální kapelou za zády pro Columbia University, kde znovu nešetřil slovem ”fucking" (zkurvený, podělaný, zasraný), jako by ho snad vymyslel. V polovině apatického provedení skladby ”Waiting For The Man" se rozhodl pro první ze svých nepřiměřených aforistických odboček: ”Jako škvrně jsem chtěl chodit na žurnalistiku, protože jsem chtěl být spisovatelem, takže vězte, že existuje naděje." Pak předčasně ukončil další předělávku Velvetů, ”I’ll Be Your Mirror", jejíž křehkou krásu rozmělnil osekaným textem a neustálým vykřikováním slova ”fucking". Monotónní pecku ”Leave Me Alone" zase přerušoval uštěpačnými poznámkami o sexualitě: ”Existuje rozdíl mezi tím, jak člověk mluví s mužem, a jak se ženskou." V reakci na jednoho výtržníka pak prohlásil: ”Protože jsem ti ojel mámu, ty kreténe." Nato však poukázal na svou nevyhraněnou sexualitu: ”Moment, jsem přece Lou Reed. Počkat, trochu jsi mě zmátl, měl jsem říct, že jsem ti ojel tátu. Co kdybych ojel i tebe?"

Lou Reeda sledujeme nejen jako nadaného hudebníka, vypjatou osobnost, ale také jako aktéra mimořádně zajímavé éry. Sám autor jeho životopisu lituje, že Lou Reed nenapsal autobiografii a snaží se zaznamenat alespoň nějaké historky:

”To byla Nico ještě s Velvety a pozvali nás na nějakej happening. Tehdy tu byly samý velký prostory. Byl jsem zfetovanej snad ze všeho, co jsem měl v bytě. Zbytek drog jsem nesl pro lidi, který potkáme na tom večírku. Nico byla sjetá jak puk. Šli jsme po ulici, jako je tahle, s velkýma dlažebníma kostkama. Nico měla sukni a štrádovala si to k Jill. A najednou povídá: ’Lou, potřebuju se vyčůrat.‘ Řekl jsem jí, že jsme jen pár bloků od toho místa, ať to ještě vydrží, jenže byla tak sjetá, že to nešlo. Neměla spodní prádlo, takže povytáhla sukni a přidřepla si na chodníku. Byl jsem ohromenej i sjetej, tak jsem se zastavil a koukl se přes ulici k řadě zaparkovaných aut. Přímo před očima jsem uviděl poldu, jak zastavil hlídkovej vůz. Napadlo mě, že to je konec. Měl jsem u sebe tolik drog, že mě mohli zavřít na desítky let. Polda na mě chvilku civěl, pak se podíval vedle, všiml si Nico a povídá: ’Naučte ji na nočník, jo?‘ Pak zabzučel sirénou a jel zase dál."

Recenzent Charles Pitter biografii charakterizoval jako krásné čtení, které připomíná dlouhý rozhovor s přítelem v oblíbené kavárně. Kniha skutečně není psaná jako lineární životopis a přestože zachovává přehlednost, umožňuje různé odbočky, vsuvky a vysvětlení. Ať už se jedná o vhledy do Reedova života nebo naopak odkazy na literaturu, historii, pop kulturu. Právě díky tomu je kniha více kulturní sondou a literárním textem než pouhým popisem.