Vaccines už tolik nepíchají, ale léčit pořád umí

A je to tady, klukům z the Vaccines sotva uschlo mlíko na bradě, sotva se nabažili chvály pějících ód na svou prvotinu What Did You Expect From the Vaccines?, sotva ji pořádně stačili při několikaměsíčním koncertování vstřebat do žil a už po nás metají řadovou dvojku, nazvanou tentokráte o poznání jednodušeji Come Of Age.

Hudba na ní však oproti jedničce jednodušší není. Právě naopak, londýnská čtveřice opravdu stihla za necelý rok a půl značně vyspět a po hudební stránce urazila velký kus cesty kupředu. Symbolizuje to vlastně i sebevědomý název, prostý nejistého a zároveň puberťácky rozpustilého tázacího tónu z jedničky. Vakcíny nám zkrátka vyrostly (a možná i dospěly).

Ještě pár punkových reminiscencí

Nová deska rozhodně neobsahuje tolik hitů na první poslech, resp. jsou na ní tři. Úvodní singl No Hope byl vybrán a nahrán dokonale, skvěle album otevírá, pevně se zarývá do mozku, dokonale se hodí do rádia i na pařbu, skvěle graduje a mít také povedený videoklip (které jsou, bohužel, opět slabinou multimediálních dovedností kapely resp. jejích manažerů), aspiruje na zařazení mezi nezapomenutelné písničky (indies žánru, pochopitelně). Za povšimnutí stojí i Youngův hlas, zastřeným klokotáním připomínající Feargala Sharkeyho ze staré punkové party Undertones.

Povedený je též druhý singl Teenage Icon (doprovázený dalším slaboduchým videem, v němž se interpreti v duchu přebalu cédéčka ve výtahu proměňují v dívčiny), opět skočná, melodická a svižná záležitost. Nejlepším kouskem na Come Of Age je ovšem rock´n ´rollová desítka Change Of Heart Pt. II připomínající třeba hodně podobně laděnou Norgaard z What Did You Expect From the Vaccines?

Zbytek nahrávky není nutnou vatou, jak by se mohlo zdát. Prostě ale už není tolik provoplánovitý a k jeho kráse je potřeba se trošku proposlouchat. Stačí však málo, vždyť Vaccines opravdu nic neztratili ze své schopnosti roubovat silné melodie, dělají to jen trochu rafinovaněji. Už to zkrátka není ten mládežnický rokec s punkovým nádechem z loňského léta, nýbrž solidní, dospělá kytarovka.

Od Orbisna po Pixies

Takhle by se dala vyjmenovat většina materiálu. I Always Knew zaujme téměř orbisonovskou kombinací zajímavé, jakoby roztřesené kytary, pádících bicí a Youngova zastřeného hlasu. Rychlejší tempo a nekomplikovaný riff má také novovlňácký (v nejlepším slova smyslu) poprock All in Vein, svému názvu Ghost Town je věrné naopak depresivní, pěkně od podlahy zahrané, primitivním refrénem našlápnuté psychobilly. Kam se asi Vaccines budou ubírat v budoucnu (snad) naznačují pomalejší Aftershave Ocean, zdlouhavá osobní zpověď Weirdo (Rapl) a hardrockový Bad Mood s nářezáckým refrénem. Nad muzikanty při nahrávání nejspíš dohlížel sám duch legendárních Pixies – a kdyby tomu tak skutečně bylo, určitě by se nezlobili.

Jediné, co tak lze kapele vytknout, je závěrečná dvojice nudných psychedelií I Wish I Was A Girl a Lonely World. Ale to je opravdu jednom malá kaňka na tomhle jinak povedeném albu plném hitů, výrazných melodií a několika hudebních poloh. Teď už zbývá jenom jediné, dostat Vaccines na nějaký tuzemský festival v příštím roce, abychom si je mohli vychutnat naživo. Jestli ovšem do té doby nerozšíří svou diskografii o třetí kousek. S jejich tvůrčím potenciálem, přehršlí nápadů a (v neposlední řadě) komerčním úspěchem by se tomu ani nedalo divit.