V životě se mi dějí věci tak, že přicházejí ve správnou chvíli a to je to pravé
Monika Vodičková, 18. 05. 2020
Loňský prosincový koncert skupiny Spirituál Kvintet, který
se konal v rámci
festivalu Hradecký slunovrat, byl brán jako jejich rozlučkový. Nejen o
něm, ale hlavně o ní samotné jsem si povídala se zpěvačkou Veronikou Součkovou.
Hudební
knihovna: Co Vy a Hradecký slunovrat?
Veronika
Součková: „Na festivalu a vlastně i na zámku v Hradci nad Moravicí jsem byla poprvé.
Zámek je úchvatná a pozoruhodná stavba, na první pohled na mne zapůsobila
i přesto, že venku foukal ostrý studený vítr. Na rozhlížení
neměl nikdo z nás čas, důležitější byly muzikantské povinnosti.
Určitě prostředí stojí za návštěvu a pokud se ještě spojí
s pěkným koncertem, dojem musí být opravdu dokonalý. My jsme ze zámku viděli
jen sál, tedy Velkou dvoranu, která je nádherná a hrálo se tam
opravdu moc pěkně, posluchači byli velmi milí. Užívali si
s námi, byli vstřícní a dokonce se s námi podělili o teplejší kousky oděvů,
jelikož v zimě se sál nedá úplně vytopit a my na to nebyli připraveni. Kdyby mě z Prahy
nečekala téměř čtyřhodinová cesta, určitě
bych stála o ten další pohled návštěvníka, turisty a v rámci
festivalu i posluchače."
HK: Jaké bylo Vaše
první setkání s muzikou?
VS:„Jsem dítě
normalizační éry. Tatínek byl po roce 68 vyhozen z místa ředitele
velkého učňovského střediska, po té byl topič a maminka pracovala jako
referentka v LŠU. Dálkově studovali vysokou školu a ze studia byli
samozřejmě vyloučeni. Naše rodina byla chudá a také zastrašená.
Všemu, co by mohlo být nějak zatěžující, jsme se vyhýbali a
nechodili ani do divadla či na koncerty. Zpětně mi to připadá
zvláštní, ale jako dítěti vůbec ne. Doma byl pouze rozhlas po drátě a
televize s tehdejšími programy. Vyrostla jsem na Karlu Gottovi a
Helence Vondráčkové a jako dítě jsem je opravdu milovala a obdivovala.
Coby dítko referentky LŠU jsem chodila na hodiny klavíru, na
výtvarku a dramaťák a chvíli jsem zkoušela i zpěv. Ale ten školní
repertoár byl tak příšerný, že jsem to vzdala snad po měsíci. To u
piana jsem vydržela nejdéle a díky němu poznala, že dokážu
přednášet a tvořit tón, cítit hudbu a že mám talent. Ale vše to učení v
Lidušce bylo vynucené rodiči, nebylo to mé vlastní rozhodnutí a
ten zájem nevycházel ze mě samotné. Za ty hodiny u piana jsem
ráda, dnes se mi hodí, soukromě učím a s klavírem je to nejjednodušší."
HK: Co ovlivnilo,
že jste se stala zpěvačkou?
VS:"Se zpíváním jsem začala až na střední škole ve sboru, kde jsem prošla všemi
hlasy a pak se rozhodla zůstat u altů. Takový sbor je dobrá škola,
ladění, cítění harmonie a nebo udržet se ve svém hlasu. Teprve v tomto
období na střední se mi začaly otevírat brány folkové hudby, kterou
jsem vlastně znala jen z desek svých kamarádek. My totiž doma
žádný gramofon ani kazeťák neměli, takže třeba Nerez jsem poprvé slyšela
někdy v sedmnácti. A se spolužačkami jsem zažila to typicky české
muzicírování s kytarami kolem ohně a taky jsem s nimi jela na festival do
Svojšic. Zpívání jsem si fakt užívala a postupně začala
zjišťovat, že můj hlas je asi zajímavý, když se druhým líbí. Porevoluční
setkávání se muzikantů na Karlově mostě pro mne bylo zlomové. Tam
jsem poznala hromadu lidí od muziky a začaly mé pokusy v rozličných
hudebních seskupeních a kapelách."
HK: Posuňme se
tedy dále, k Vaším prvním skupinám a ke studiu na konzervatoři
Jaroslava Ježka.
VS:„Jednu dobu
jsem hodně obdivovala Žanu Bičevskou a její balady, a tak vznikla má první dívčí skupina. Působila
jsem i v souboru Cancio Antiqua,
líbily se mi totiž vícehlasy, renesanční hudba i ty dobové nástroje. S
tím souvisí spolupráce s Jirkou Wehlem, natočili jsme spolu i CD.
Když jsem se dostala do rockové kapely, kde jsem vystřídala
tehdy 15 - ti letou Lenku Dusilovou, poznala jsem svého muže Martina,
skvělého kytaristu a zpěváka. Díky němu se mi velmi rozšířil
hudební obzor, vyrůstal v rodině, která hudbou žila a měla možnost se i
za totality dostat k tehdy nedosažitelným deskám. Třeba k
Beatles, Bobu Dylanovi, Leonardu Cohenovi a dalším. Martin dokonce
půjčoval desky Jiřímu Černému. Spolu jsme začali působit ve skupině, co
dělala irskou a balkánskou hudbu. Pro mne to bylo něco úplně nového,
jiné rytmy, jiná melodika a jiný jazyk.
Na tuto kapelu pak navázala
dlouhodobá spolupráce se skupinou Marw. Byli v ní vvýteční
muzikanti a znalci irského folkloru. S tímto žánrem jsme hodně
experimentovali, psali vlastní skladby, jak instrumentální, tak i písně a
samozřejmě hráli i věci převzaté. A touhu věnovat se něčemu
podobnému jako v období Žany Bičevské mám v srdci pořád. Na konzervatoř
jsem šla až ve svých 26 letech, snad proto, že jsem do té doby v
hudbě stíhala všechno možné. Dala mi hodně a asi nejvíc, když jsem
zakotvila u velmi příjemné a hlavně schopné dámy Jany Brýdové. Měla
se mnou hodně práce a já dostala výborný základ. Ta možnost
korepeticí a interpretací 3x týdně hodinu byla k nezaplacení.
Mohla jsem si vyzkoušet cokoli od lidovek přes operu, jazz, šanson a
muzikál. Klavíristé Vlasta Bičík a Pavel Vaněk mají také mou
velkou poklonu."
HK: Posluchači Vás především znají ze Spirituál Kvintetu.
VS: „ Ano, Spirituál Kvintet, to je velká odměna, kde jsem
myslím zúročila všechny své
dovednosti a zkušenosti. Skupinu jsem milovala a znala všechna alba i
písničky, opravdu! I když jsem se pořád pokoušela zpívat jako
Irena Budweiserová nebo Zdenka Tichotová, nešlo mi to. Ani ve snu by
mě nenapadlo, že se Spirituálem budu jednou zpívat. A stalo se,
prožila a prozpívala jsem s (ním) s nimi krásných 10 let. Bude se mi
stýskat po té velké škole profesionality a jsem za ni nesmírně
vděčná."
HK: Jsou ještě nějaké další soubory, kde v současné době
působíte?
VS: „Marw je pořád má srdcovka, i když jsem tam skončila v
průběhu spolupráce se
Spirituálem. A jinak samozřejmě nelením. Před třemi lety mě
oslovil kamarád a výborný textař Michal Svatý. Napsal Utajenou
sbírku básní, sbírku krásných textů, které čekaly a některé ještě čekají
na zhudebnění. Rozhodl se založit vlastní hudební seskupení a
tak vznikl USB band. V něm teď zpívám a Michal tak Cohenovsky
přizvukuje. Jsme všichni padesátníci a amatéři, ale o to víc nás to
baví a naplňuje. Texty se zabývají právě tématem středního věku
a s tím spojených zkušeností, zážitků, tužeb, výher i proher a
jakousi moudrostí. Michal vymyslel moc hezký projekt benefičních
koncertů Benefice Pro ve spolupráci se sdružením Revenium. To
spolupracuje a pracuje pro lidi s různým postižením. Teď tedy
jezdíme po středních Čechách a hrajeme rodinám s postiženými
dětmi, které potřebují finanční pomoc. A je to krásná práce.
Samozřejmě děláme i klubové koncerty, jezdíme na festivaly, točíme CD."
HK: Co plánujete po skončení Spirituálu?
VS:„Správná
otázka, s koncem Spirituál Kvintetu nastává v mém životě velká změna.
Působení v tomto souboru bylo 10 let mým zaměstnáním na plný úvazek.
Když jsem tam začínala, měla jsem ještě opravdu malé děti a nebyl
prostor pro nic jiného. Dám si v jistém smyslu vlastně takový
restart. Má představa o budoucnosti pomalu zraje a je jasné, že budu zpívat dál. Jednak
působit ve zmíněném USB bandu a další nápady klíčí. Jsou ještě
rozmazané a nejasné, takže nemá cenu o nich zatím hovořit. Na vše nové se
těším a určitě něco vznikne. V životě se mi dějí věci tak, že
přicházejí ve správnou chvíli a to je to pravé. A co je úplně jasné je, že se vrátím ke svému
koníčku a tím je výuka zpěvu, která
mě hodně baví. V menší či větší míře to dělám už téměř 20 let a
postupně jsem si vybudovala vlastní způsob a metody, jak s lidmi
pracovat. Mám za sebou i pár seminářů, ty mne hodně obohatily, ale nakonec
stejně převáží jakási má esence a intuice. Obě mi umožňují
vcítit se do toho druhého, třeba do mých studentů. Jde hlavně o to nedřít
se, bavit se a užít si to! V poslední době jsem učila málo a moc mi to chybí."
HK: A
závěrem.... co je pro Vás hudba a co Vám dává?
VS: „Je to pro
mne forma terapie, někdy velmi příjemná a někdy nepříjemná,
jak už to bývá. Skrze hudbu, zpívání, vystupování a samozřejmě i
učení neustále poznávám sebe samu. Když chcete, poznáte ve zpěvu
všechno. Podle toho, jak zpíváte nebo jak se vám zpívá zjistíte, jak
se cítíte, své rozpoložení, potřeby, ale třeba i strachy.
Dostáváte se k uvědomění sebe sama a k bytí v přítomném okamžiku. Máte
možnost vše procítit a tím třeba také změnit. Zní to možná
zvláštně, ale když se občas zeptáte lidí kolem sebe, jak se cítí nebo co
cítí a jestli vůbec cítí, mnoho z nich to ve skutečnosti
neví a dá jim velkou práci, než na to přijdou. Přitom právě tyto
pocity, o kterých ani nevíme, velmi ovlivňuji naše jednání, náš
život a také zpívání."