V životě se mi dějí věci tak, že přicházejí ve správnou chvíli a to je to pravé

Monika Vodičková, 18. 05. 2020

Loňský prosincový koncert skupiny Spirituál Kvintet, který se konal v rámci festivalu Hradecký slunovrat, byl brán jako jejich rozlučkový. Nejen o něm, ale hlavně o ní samotné jsem si povídala se zpěvačkou Veronikou Součkovou.

Hudební knihovna: Co Vy a Hradecký slunovrat?

Veronika Součková: „Na festivalu a vlastně i na zámku v Hradci nad Moravicí jsem byla poprvé. Zámek je úchvatná a pozoruhodná stavba, na první pohled na mne zapůsobila i přesto, že venku foukal ostrý studený vítr. Na rozhlížení neměl nikdo z nás čas, důležitější byly muzikantské povinnosti. Určitě prostředí stojí za návštěvu a pokud se ještě spojí s pěkným koncertem, dojem musí být opravdu dokonalý. My jsme ze zámku viděli jen sál, tedy Velkou dvoranu, která je nádherná a hrálo se tam opravdu moc pěkně, posluchači byli velmi milí. Užívali si s námi, byli vstřícní a dokonce se s námi podělili o teplejší kousky oděvů, jelikož v zimě se sál nedá úplně vytopit a my na to nebyli připraveni. Kdyby mě z Prahy nečekala téměř čtyřhodinová cesta, určitě bych stála o ten další pohled návštěvníka, turisty a v rámci festivalu i posluchače."

HK: Jaké bylo Vaše první setkání s muzikou?

VS: „Jsem dítě normalizační éry. Tatínek byl po roce 68 vyhozen z místa ředitele velkého učňovského střediska, po té byl topič a maminka pracovala jako referentka v LŠU. Dálkově studovali vysokou školu a ze studia byli samozřejmě vyloučeni. Naše rodina byla chudá a také zastrašená. Všemu, co by mohlo být nějak zatěžující, jsme se vyhýbali a nechodili ani do divadla či na koncerty. Zpětně mi to připadá zvláštní, ale jako dítěti vůbec ne. Doma byl pouze rozhlas po drátě a televize s tehdejšími programy. Vyrostla jsem na Karlu Gottovi a Helence Vondráčkové a jako dítě jsem je opravdu milovala a obdivovala. Coby dítko referentky LŠU jsem chodila na hodiny klavíru, na výtvarku a dramaťák a chvíli jsem zkoušela i zpěv. Ale ten školní repertoár byl tak příšerný, že jsem to vzdala snad po měsíci. To u piana jsem vydržela nejdéle a díky němu poznala, že dokážu přednášet a tvořit tón, cítit hudbu a že mám talent. Ale vše to učení v Lidušce bylo vynucené rodiči, nebylo to mé vlastní rozhodnutí a ten zájem nevycházel ze mě samotné. Za ty hodiny u piana jsem ráda, dnes se mi hodí, soukromě učím a s klavírem je to nejjednodušší."

HK: Co ovlivnilo, že jste se stala zpěvačkou?

VS: "Se zpíváním jsem začala až na střední škole ve sboru, kde jsem prošla všemi hlasy a pak se rozhodla zůstat u altů. Takový sbor je dobrá škola, ladění, cítění harmonie a nebo udržet se ve svém hlasu. Teprve v tomto období na střední se mi začaly otevírat brány folkové hudby, kterou jsem vlastně znala jen z desek svých kamarádek. My totiž doma žádný gramofon ani kazeťák neměli, takže třeba Nerez jsem poprvé slyšela někdy v sedmnácti. A se spolužačkami jsem zažila to typicky české muzicírování s kytarami kolem ohně a taky jsem s nimi jela na festival do Svojšic. Zpívání jsem si fakt užívala a postupně začala zjišťovat, že můj hlas je asi zajímavý, když se druhým líbí. Porevoluční setkávání se muzikantů na Karlově mostě pro mne bylo zlomové. Tam jsem poznala hromadu lidí od muziky a začaly mé pokusy v rozličných hudebních seskupeních a kapelách."

HK: Posuňme se tedy dále, k Vaším prvním skupinám a ke studiu na konzervatoři Jaroslava Ježka.

VS: „Jednu dobu jsem hodně obdivovala Žanu Bičevskou a její balady, a tak vznikla má první dívčí skupina. Působila jsem i v souboru Cancio Antiqua, líbily se mi totiž vícehlasy, renesanční hudba i ty dobové nástroje. S tím souvisí spolupráce s Jirkou Wehlem, natočili jsme spolu i CD. Když jsem se dostala do rockové kapely, kde jsem vystřídala tehdy 15 - ti letou Lenku Dusilovou, poznala jsem svého muže Martina, skvělého kytaristu a zpěváka. Díky němu se mi velmi rozšířil hudební obzor, vyrůstal v rodině, která hudbou žila a měla možnost se i za totality dostat k tehdy nedosažitelným deskám. Třeba k Beatles, Bobu Dylanovi, Leonardu Cohenovi a dalším. Martin dokonce půjčoval desky Jiřímu Černému. Spolu jsme začali působit ve skupině, co dělala irskou a balkánskou hudbu. Pro mne to bylo něco úplně nového, jiné rytmy, jiná melodika a jiný jazyk.

Na tuto kapelu pak navázala dlouhodobá spolupráce se skupinou Marw. Byli v ní vvýteční muzikanti a znalci irského folkloru. S tímto žánrem jsme hodně experimentovali, psali vlastní skladby, jak instrumentální, tak i písně a samozřejmě hráli i věci převzaté. A touhu věnovat se něčemu podobnému jako v období Žany Bičevské mám v srdci pořád. Na konzervatoř jsem šla až ve svých 26 letech, snad proto, že jsem do té doby v hudbě stíhala všechno možné. Dala mi hodně a asi nejvíc, když jsem zakotvila u velmi příjemné a hlavně schopné dámy Jany Brýdové. Měla se mnou hodně práce a já dostala výborný základ. Ta možnost korepeticí a interpretací 3x týdně hodinu byla k nezaplacení. Mohla jsem si vyzkoušet cokoli od lidovek přes operu, jazz, šanson a muzikál. Klavíristé Vlasta Bičík a Pavel Vaněk mají také mou velkou poklonu."

HK: Posluchači Vás především znají ze Spirituál Kvintetu.

VS: „ Ano, Spirituál Kvintet, to je velká odměna, kde jsem myslím zúročila všechny své dovednosti a zkušenosti. Skupinu jsem milovala a znala všechna alba i písničky, opravdu! I když jsem se pořád pokoušela zpívat jako Irena Budweiserová nebo Zdenka Tichotová, nešlo mi to. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se Spirituálem budu jednou zpívat. A stalo se, prožila a prozpívala jsem s (ním) s nimi krásných 10 let. Bude se mi stýskat po té velké škole profesionality a jsem za ni nesmírně vděčná."

HK: Jsou ještě nějaké další soubory, kde v současné době působíte?

VS: „Marw je pořád má srdcovka, i když jsem tam skončila v průběhu spolupráce se Spirituálem. A jinak samozřejmě nelením. Před třemi lety mě oslovil kamarád a výborný textař Michal Svatý. Napsal Utajenou sbírku básní, sbírku krásných textů, které čekaly a některé ještě čekají na zhudebnění. Rozhodl se založit vlastní hudební seskupení a tak vznikl USB band. V něm teď zpívám a Michal tak Cohenovsky přizvukuje. Jsme všichni padesátníci a amatéři, ale o to víc nás to baví a naplňuje. Texty se zabývají právě tématem středního věku a s tím spojených zkušeností, zážitků, tužeb, výher i proher a jakousi moudrostí. Michal vymyslel moc hezký projekt benefičních koncertů Benefice Pro ve spolupráci se sdružením Revenium. To spolupracuje a pracuje pro lidi s různým postižením. Teď tedy jezdíme po středních Čechách a hrajeme rodinám s postiženými dětmi, které potřebují finanční pomoc. A je to krásná práce. Samozřejmě děláme i klubové koncerty, jezdíme na festivaly, točíme CD."

HK: Co plánujete po skončení Spirituálu?

VS: „Správná otázka, s koncem Spirituál Kvintetu nastává v mém životě velká změna. Působení v tomto souboru bylo 10 let mým zaměstnáním na plný úvazek. Když jsem tam začínala, měla jsem ještě opravdu malé děti a nebyl prostor pro nic jiného. Dám si v jistém smyslu vlastně takový restart. Má představa o budoucnosti pomalu zraje a je jasné, že budu zpívat dál. Jednak působit ve zmíněném USB bandu a další nápady klíčí. Jsou ještě rozmazané a nejasné, takže nemá cenu o nich zatím hovořit. Na vše nové se těším a určitě něco vznikne. V životě se mi dějí věci tak, že přicházejí ve správnou chvíli a to je to pravé. A co je úplně jasné je, že se vrátím ke svému koníčku a tím je výuka zpěvu, která mě hodně baví. V menší či větší míře to dělám už téměř 20 let a postupně jsem si vybudovala vlastní způsob a metody, jak s lidmi pracovat. Mám za sebou i pár seminářů, ty mne hodně obohatily, ale nakonec stejně převáží jakási má esence a intuice. Obě mi umožňují vcítit se do toho druhého, třeba do mých studentů. Jde hlavně o to nedřít se, bavit se a užít si to! V poslední době jsem učila málo a moc mi to chybí."

HK: A závěrem.... co je pro Vás hudba a co Vám dává?

VS: „Je to pro mne forma terapie, někdy velmi příjemná a někdy nepříjemná, jak už to bývá. Skrze hudbu, zpívání, vystupování a samozřejmě i učení neustále poznávám sebe samu. Když chcete, poznáte ve zpěvu všechno. Podle toho, jak zpíváte nebo jak se vám zpívá zjistíte, jak se cítíte, své rozpoložení, potřeby, ale třeba i strachy. Dostáváte se k uvědomění sebe sama a k bytí v přítomném okamžiku. Máte možnost vše procítit a tím třeba také změnit. Zní to možná zvláštně, ale když se občas zeptáte lidí kolem sebe, jak se cítí nebo co cítí a jestli vůbec cítí, mnoho z nich to ve skutečnosti neví a dá jim velkou práci, než na to přijdou. Přitom právě tyto pocity, o kterých ani nevíme, velmi ovlivňuji naše jednání, náš život a také zpívání."