V případě novinky superskupiny Transatlantic jde o sázku na jistotu

V roce 1999 se začali tihle pánové nejspíš nudit a vytvořili vedle svých kapel vedlejší projekt. Nutno podotknout, že na plný úvazek. Nešlo přitom o nic menšího než o mezinárodní progresivně laděnou superskupinu Transatlantic, kterou dali dohromady americký kytarista Neal Morse (Spock's Beard), švédský kytarista Roine Stolt (Kaipa, The Flower Kings), anglický baskytarista Pete Trewavas (Marillion, Edison's Children, Kino a další) a americký bubeník Mike Portnoy (ex-Dream Theater nebo Sons of Apollo).  

Hned jejich první studiová deska SMPT:e (2000) se stala velikou událostí, až se zdálo, že má svět novou progrockovou hvězdu první velikosti. Jenže kouzlo po čase vyprchalo a o dva roky později se kapela rozpadla. Její reunion přišel s rokem 2009, ale nikdy už to nebyla taková sláva jako na začátku. Další studiovky se totiž utápěly ve stokrát obehraných klišé a jediné, co charakterizovalo novou tvorbu Transatlantic, byly velmi dlouhé kompozice, přesahující pravidelně délku 15 až 20 minut. Pro někoho mohly být až únavné.  

V roce 2013 se vrátil i do té doby trucující Pete Trewavas a leccos v kapele se začalo měnit. Následovala deska Kaleidoscope (2014), kterou teď střídá páté studiové album The Absolute Universe - Forevermore (2021), jež je fanouškům předkládáno ve dvou alternativních verzích. První pod názvem The Breath of Life obsahuje 14 skladeb a druhé nazvané Forevermore, které vyšlo jako dvojalbum, nabízí dva disky, každý s devíti kompozicemi.  

"Máme dvě verze alba a žádná z nich není identická s druhou. Buď na nich uslyšíte alternativní verze písní, nebo v některých případech i zcela nové nahrávky, další jsme kompozičně změnili. Existují dokonce rozdíly v použitých nástrojích, takže budete muset ocenit naši jedinečnost," říká k novince Mike Portnoy. Zda to myslel upřímně, nebo jde o pouhý obchodní tah, musí každý docenit sám. Každopádně byla deska připravena k vydání na podzim roku 2019, ale svět se mezitím obrátil vzhůru nohama, takže vychází až nyní.   

Ve skutečnosti nepřichází s ničím převratným. Jde o typický transatlantický rukopis střídající dlouhé pasáže se skvělými hudebními motivy. Dokonce se zdá, jako by si kapela chvílemi rozpomněla na své začátky. O jejím posunu se však hovořit nedá. Spíše jako o sázce na jistotu a zacyklení v osvědčených schématech, z nichž tato supergroup zatím nenašla ven cestu.