Threshold na novince reflektují sociální práh současné melancholie

Letošní podzim je doslova nabitý novými alby progresivně metalových kapel, které se směle staví do první ligy tohoto hudebního žánru. Po australských Teramaze, kteří v září předvedli majstrštychem Flight of the Wounded, po výjimečném debutu zcela nové kapely A-Z, ve které se jedinečně potkali zpěvák Ray Alder a bubueník Mark Zonder z kultovní americké skvadry Fates Warning a v neposlední řadě i excelentní novinky Digital Noise Alliance od seattleských Queensryche – recenzi rovněž Hudební knihovna připravuje - se s čerstvou deskou plnou souladných kytar, klenutých melodií a autenticky sociálních textů připomněli britští Threshold. Album Dělící čáry je již dvanácté studiové a i když se u kapely vystřídalo několik zpěváků, po stylové stránce má zde legendární progový kvintet jasný rukopis.

Úvodní song The Haunted obsahuje všechnu esenci jejich progresivního melodického metalu: tvrdě kytarový úvod vystřídají dlouhé melodické pasáže, které přejdou až pouze do zpěvu s akustickou kytarou, pak následují kytarová sóla a zase riffové přitvrzení. Prostě klasický model, který možná po letech někoho může odradit, ale pravověrným fandům přinese přesně návrat tam, kde britská pětice před třemi lety skončila. Threshold mají silný cit přecházet z rychlých pasáží do pomalejších, přerušit proud zdánlivé agrese intimnější strukturou a tím vytvořit příběh pro pozorného posluchače. A zároveň se nebojí zařadit nové prvky jako třeba sborové pasáže v Let It Burn, třetí velmi variabilní písni.

Pak promptně skočí do singlové klipovky Silenced, kde hned těsně po úvodu vyniknou klávesové vstupy. Klávesy, které se pohupují z jedné strany na druhou, se přidají i do refrénu, který zpěvák Glynn Morgan ze všech sil vyřvává. A vzápětí přijde intenzivní kytarové (a částečně) zdvojené sólo Karla Grooma. Zkreslený vokál Glynna pak ukončuje netradičně pojatou píseň.

Zatímco na minulé desce Legends of the Shires, kterou se do kapely po více než 20 letech vrátil zmíněný zpěvák Glynn, byla témata podřízena více mystickému obrazu a pověstem, aktuální nahrávka je striktně realistická, brutálně kritická s ohledem na stav naší společnosti. Důkazem je například píseň Complex, která na úvod překvapí zrychleným tempem s harmonickými klávesami, ale i sugestivním textem: „Stále máme systém, který chceš využívat. Zakrývej tváře, které chceme zapálit. Máme všechna data, kterým jsme ukradli fakta. Ztrácíš kontrolu, kterou si bereme zpět. Zapomeň všechno, co jsi kdy znal. Naše poslední rady mohou dokázat, že se všichni zmýlil přesně tehdy, kdy si myslíš, že jdeš dopředu. Změníme náš výzkum tak, abychom tě opět zmátli. A vše je komplexní…"

Threshold vždycky měli slabost pro dlouhé skladby a výjimku neudělali ani tentokrát, na novince jsou hned dvě epické skladby, které si užijí fandové dlouhometrážních titánů Dream Theater. Domino Effect, která má v sobě depresivní pasáž (zřejmě) z nějakého sociálního tábor pro vyhnance, soudím tak podle inspirativní knihy Dividing Lines, která se věnuje imigraci, je pátá v pořadí. V samotném závěru pak zní desetiminutová Defence Condition jako smutný odraz neutěšeného stavu dnešní doby. Můžeme si jen domýšlet, že naše společnost nejspíše dospěla do krutě kritického okamžiku. Právě v ní zní zastřený hlas, který vypočítává „škody", které lidstvo způsobilo. Smutné dědictví, které se s metalovými tóny zadírá posluchači ještě více do uší. Máme se připravit na nejhorší? Po pohlédnutí na booklet příslušného CD, není se čemu divit: je to poničená a (barevně) zamořená planeta, před kterou klečí modlící se člověk.

Svět progresívního rocku a metalu má většinu zástupců, kteří se snaží nabudit svou sice komplikovanou, ale nakonec pozitivně laděnou přinést do světa více svěží nálady. Oproti jiným kapelám v tomto ranku znějí však angličtí progeři víceméně melancholicky a tesklivou náladu dotvrzují i sociálně kritické texty. V další klipovce King of Nothing, která se jako první singl objevila už během letošního léta, je evidentní, že osud naší planety nemá moc lichotivé vyznění. I když se člověk snaží bojovat, může obhajovat nakonec jen nicotu, kterou sám vytvořil. Opravdu se stáváme králi ničeho? Přes depresivnost textů je však třeba ocenit neuvěřitelnou práci Glynna s vokálem, změny tempa v písni neskutečně překvapí. Když jsem píseň slyšel poprvé, nemohl jsem uvěřit, jak se tenhle zpěvák silně posunul k autenticitě. Jeh projev úplně bodá do uší a dává ve vší úctě zapomenout na dlouholetého zpěváka Damiana Wilsona, jehož odchod od kapely jsem těžce snášel. Jeho smutný hlas se nyní proměnil v nový v dobrém slova smyslu „uřvaný" projev, ke kterému se hodí současné lyrické vyznění skupiny.

Glynn se totiž nekompromisně ptá: „Komu máme vlastně důvěřovat? Kde je pravda? Tam, kde jsou škody, přichází pouze smrt, takže mám se připravit na obranu před sebou samým? Co uděláš, když už život přestává dávat smysl?" Je to uzemňující závěr, který kapela nikdy tolik na koncích svých dlouhých desek nezvýraznila.

Dvanácté studiové album Threshold je čistým výrazem dnešní doby. Melancholické a textově nejkritičtější v porovnání s minulostí, ale je to možná proto, že lidstvo prožilo poslední roky v krutém co-vidovém rauši a s ohledem na energetickou krizi nás čeká velká nejistota. Po hudební stránce zdánlivě nepřináší mnoho nového, ale vychutnat si průzračné a vrstvené melodie na pozadí silných kytar bylo a je u této muzikantsky vybroušené kapely i po letech jedinečným zážitkem. Nová kolekce přináší 10 semknutých skladeb, které potvrzují vysokou kvalitu progresivní metalové hudby a navrátilec Glynn Morgan, u kterého bylo možná při předchozím albu možné ještě trochu pochybovat, jestli zůstane, se nyní naprosto definitivně stává špičkovým vokalistou se vším všudy. Kéž by Threshold zavítali v příštím roce i do našich končin!