Steve Harris se vrací zpátky do zaplivaných klubů

Láska geniálního baskytaristy Stevea Harrise ke kapele UFO a některým dalším klasikům britského hard rocku je známá a hned na úvod se tedy sluší poznamenat, že jeho boční projekt British Lion nebude nic pro fanoušky Železné panny. Bylo to patrné už z osm let starého stejnojmenného debutu a stejně tak i aktuální novinka The Burning je protipólem současných Iron Maiden.  

Nenabízí žádné dlouhé kompozice ani heavymetalovou nálož plnou hitů, ale kolekci jedenácti rockových skladeb oděných do sedmdesátkového kabátu. Hned na úvod překvapí lehce punková City Of Fallen Angels, jejíž monotónnost může chvílemi nudit stejně jako nevýrazný vokál frontmana Richarda Taylora. Naštěstí to později spraví zdařilejší songy stejně jako hbité Harrisovy prsty na baskytaře. Dokonce se postupně zlepšuje i barva Taylorova hlasu. Jako lev sice neřve, bezchybně však frázuje a obstojí i v momentech, jež si nezadají s tvorbou Iron Maiden - snad nejvíce v písních Elysium nebo Spit Fire.  

Nahrávka vlastně ničím dalším neohromí, jen svou lehkostí, která z ní vyzařuje. Jako by chtěla vykřičet do světa Harrisovu tvůrčí svobodu bez ohledu na škatulky a přání jeho fanoušků. V tom je nová deska asi nejcennější. Dokazuje totiž, že Britský lev umí ještě zatnout drápy do srdcí pamětníků a probudit v nich nostalgii po časech, kdy měly holky i kluci vlasy o něco delší než nyní a nemuseli si lámat hlavu s tolika problémy. Proto Harrisovi rozumím. Dosáhnul už na všechny mety, o nichž se mu na začátku ani nesnilo, přesto se touží vrátit tam, odkud přišel - zpátky do zaplivaných klubů, kde to celé začalo. A přesně o tom je tahle deska.

Autor recenze: Roman "News" Zahrádka