Smržovy písně jsou možná Nedokončené, ale přesto nesmírně silné

S tuzemskými písničkáři se v poslední době roztrhl pytel. Drtivá většina z nich však zdaleka nedosahuje kvalit Jiřího Smrže. Pětašedesátiletý písecký rodák s nahrávkami šetří, ale když už se rozhoupe, je to pecka. Aktuální album Nedokončené vychází po šesti letech od Andělem oceněných Kořenů.

Čím Jiří Smrž ostatní písničkáře převyšuje? Umí napsat texty, které lze bez nadsázky označit za básně. Jsou aktuální i nadčasové, vážné i humorné, smutné i optimistické, nabízejí příběhy i pocity, disponují originálními obrazy a především prvotřídními metaforami. Poetickou, občas však i hravou formou se zabývají podstatnými věcmi a nechybí jim přesah, občas i pointa. Některé jsou možná trochu náročnější, ale opakované poslechy rozkrývají jejich další významy a vyznění.

S texty se skvěle doplňují Smržovy melodie. Nejde o klasické schéma sloka-refrén-sloka, přesto jsou poměrně vstřícné a refrény zpěvné. Třeba pasáže „Vyhrálo dobro, vyhrálo dobro pravdivě a čestně, jak to šlo," se nezbavíte hodně dlouho. Všechny skladby stavějí na silné a věrohodné atmosféře, kterou umí Jiří Smrž nápaditě budovat. Vycházejí hlavně z folku, ale nevyhýbají se ani blues, trampské hudbě či vkusnému popu.

Třetím velkým plusem je výběr hostujících muzikantů. Jedná se o vynikající a invenční instrumentalisty jako houslista Ben Lovett, saxofonista Michal Žáček, klávesista Borek Nedorost, akordeonista Raven nebo baskytarista Petr Novotný. Všechno geniální muzikanti, ale důležité je, že pokorně slouží vyznění konkrétní písničky. Neexhibují, necpou se do popředí, ale hlavně dotvářejí či podtrhují náladu. Přesně to samé platí i o doprovodném zpěvu Ridiny Ahmedové.

Kytary, jemný saxofon a klávesy udávají tón úvodní písni Nejsi sám, kterou dále zdobí pestré aranže, přirozený Smržův zpěv doprovázený Ridinou, výrazný refrén a nápadité instrumentální pasáže. Silný emocionální zážitek přináší působivá skladba Osipe Emiljeviči, v níž s ruským básníkem, vyhnaným na Sibiř, Jiří Smrž v osobním dopise soucítí, i když on sám má klidné noci a lehké dny. Stejně silně i smutně (nikoli však pateticky) vyznívá Soussa s podmanivým violoncellem. Píseň sice reaguje na teroristický útok v tuniském letovisku, ale přesto násilí a xenofobii odmítá.

Od smutku utíká bluesová Nebudu starý, dávající vtipný návod, jak se vyhnout stáří. Křehčeji vyznívá Postel široká, i když i ta umí zabouřit. Píseň plná obrazů, která, jako většina písničkářových textů, dává velký prostor posluchačově fantazii. Odlehčení přináší trampský duet Rozběhni ji, Franku, kterou rozsvítí hostující Robert Křesťan a nečekaný, o to vtipnější závěr. Fatimo, vypadni z mé hlavy patří k nejsilnějším skladbám desky. Dramatická, vygradovaná píseň o osudové lásce dvou zatoulaných, nevěřících psů. Při stupňovaném refrénu běhá mráz po zádech.

O problematice vyzbrojování s nadhledem pojednává vzdušná Puška z bazaru, křehčeji působí metaforická skladba Můj nejoblíbenější obránce, jen kytara podmalovaná saxofonem. Kontrast přináší rozjetý popěvek Vyhrálo dobro, v němž se optimismus mísí s ironií a sarkasmem. Milostné vyznání Kdybych s ní nežil střídá krátká, ale jednoznačná obžaloba lhostejnosti Záložka. O závěr se pak postará hudebně pestrý vzkaz nástupcům s názvem Nedokončené písně. Zřejmě další metafora, protože Smržovy písničky jsou promyšlené do posledního detailu a síla jejich vyznění je obrovská. Nepřidával bych vůbec nic.