Šílenci jako před půl stoletím, dokazuje to nové album skupiny Olympic

Šest let čekali fanoušci kapely Olympic na nové písně. CD Souhvězdí šílenců jich nabízí hned čtrnáct. Padesát dva minut poslechu nefalšovaného rocku musí potěšit každého, kdo si za padesát let existence našel k české hudební legendě cestu.

Každému je tolik, na kolik se cítí

Na textech Petra Jandy vždy oceňuji aktuálnost. Slova jsou přímočará, reflektují současné rozpoložení, vlastně jsou úplně obyčejná a možná proto mají takové kouzlo. Příkladem může být geniální text písně Já nejsem zlej. „Zrcadlo hodně napoví…a tělo občas zabolí", „…kamarádů stále ubývá, takhle to aspoň vidím já". Trefná slova, ve kterých se najde nejeden fanoušek, který s Olympicem prožil podstatnou část života. V této písni text dokonale souzní s melodií. „…přibývají slova jízlivá, jenom ta kytara zní krásně dál." V tu chvíli začne kytarové sólo. Co Petr Janda s přibývajícími léty ztrácí na hlasovém rozsahu, to nahrazuje brilantním kytarovým umem. Já nejsem zlej považuji za vrchol celé desky.

I tesař se někdy utne

Na albu se objevuje i tzv. „jandovina", píseň Prej mě má ráda. Jakoby Petr Janda přišel o inspiraci a napsal tak rýmovaný text, až to tahá za uši. Mollový postup a k němu slova „Prej mě má ráda, jak kamaráda" je kombinací, při které mě mrazí, bohužel ne příjemně. Na předešlém albu Sopka byla zástupcem této tvorby skladba Holka z lidu. Nutno podotknout, že tentokrát píseň zachraňuje refrén. Ten je natolik chytlavý a zpěvný, že na sloky okamžitě zapomeneme. Na druhou stranu, refrén vyznívá pravděpodobně právě tak dobře, že tvoří ke slokám absolutní hudební kontrast. Na desce jediný problematický kousek.

Jedna pecka střídá druhou

Dále nelze než chválit a smekat poklony. Pilotním singlem se stala píseň Pane můj. Ve chvíli, kdy si přečteme, že text má na svědomí Karel Šíp, rozpoznáváme jeho rukopis. Spolupráce vrstevníků naladěných na stejnou vlnu (a to nejen rock´n´rollovou) nemohla dopadnout jinak než skvěle. Stejný případ je s českým textařským guru Eduardem Krečmarem. Jako příklad vezměme píseň Kluci, já to dám. Nejenže skrz něj Janda vypráví sám o sobě (a rozhodně je to opět typ textu, se kterým se ztotožní mnozí příznivci kapely), ale Jandovi jde výborně takříkajíc „do pusy".

Vzpomínáme

Dostáváme se ke skladbě Souhvězdí šílenců. Autorem textu je znovu Karel Šíp. Tady víc než text zaujme reggae rytmus. V době, kdy se reggae styl dostal do českého prostředí, byl to právě Olympic, který rázem nasál tento vliv a promítl ho do své tvorby. V písni, podle které bylo celé album pojmenováno, to pokládám za symbolickou reminiscenci právě na dané období.

Olympic od prvního tónu

Na novém albu Janda zbytečně neexperimentoval. Jde o nezaměnitelné melodie Olympicu, tak jak ho fanoušci mají rádi. Lépe než kdy před tím vyznívají doprovodné hlasy. Téměř ve všech písních na sebe upoutávají pozornost a posouvají celkový dojem ze skladeb o příčku výš. Každá jednotlivá píseň připomene některou skladbu z těch notoricky známých. To nepovažuji za zápor. Naopak. Písně jsou nové, ale tím, že se zdají být od prvního poslechu povědomé, mají úspěch předem zaručen. Věřím, že právě nové album se vryje rychle pod kůži i těm fanouškům, kteří už se vymlouvají na špatnou paměť a žádná nová slova si pamatovat nechtějí. Minimálně si budou pobrukovat melodie. Věštím mu větší úspěch, než měla Karavana nebo Sopka.