Olympic vystřelil do svého souhvězdí další kometu

Olympic je v Česku velmi zavedený hudební pojem mnohdy udivující svou neotřesitelností. Přes padesát let trvající kariéra vytvořila mnoho milníků, o které se lze opřít. Páni muzikanti okolo kapelníka Petra Jandy se však nechtějí opírat jen o minulost a rozhodli se, že i po padesáti letech vydají ne jen tak nějaké album, ale hned tři na sebe navazující záseky. Celý tento svůj trilogický vesmír rozdělili na tři souhvězdí. Rok po ,,Šílencích" přišli na svět drsňáci, tedy Souhvězdí drsňáků.

Samozřejmou otázkou v takovém případě bude, jestli se kapela jaksi nevyšťaví a dokáže v takto rychlém sledu vydat tři dostatečně záživné desky, zvláště po tak dlouhé albové kariéře. Zároveň je třeba se ptát, jestli nová porce hudby Olympicu najde dostatek posluchačů a nebude jen takovou vzpomínkovou hudbou pro pamětníky. Olympic, jakoliv bigbítová kapela, vždy balancoval na té tenké hraně mezi rockovou muzikou (někdy i dost říznou) a popovým písničkářstvím.

Valící se kámen aneb paralela s Roling Stones?

Jak název Souhvězdí drsňáků napovídá, tentokrát se oproti prvnímu dílu vsadilo na tvrdší část hudebního spektra skupiny. Petr Janda se nechal slyšet, že bude tvrdší a jiné než vše před tím. Pravda je, že v minulosti již Skupina i velmi tvrdě zněla, avšak některé takové, byť dobré, nahrávky často zapadly ve všech těch Želvách a Rosomácích. Dnešní technika ale dává jiné možnosti a nové album opravdu zní dost ,,hard", ale zároveň velmi čitelně. Některá jemnější témata pak ani nedovolí výrazně přitvrzovat (Němá, Noc horká jako dech, Láska divoká).

Aby Petr Janda nenásilně dokázal, že si muziku i ve svých letech užívá, střihnul si hned na úvod menší hlasový výstup bez kapely (Mám radost ze života). Posluchače však řádně probudí těsně navazující Leguán. Ten dává jasně najevo, kterým směrem se deska bude ubírat. Hutný zvuk a přímý tah na branku. Tím pádem je na albu vypalovaček víc (Muzikál, Dlouhán, Tancovačka) a několik dalších střednětempých (Kámen co se valí, Je to tak, Souhvězdí drsňáků, Průserář). Protože k rockové muzice samozřejmě patří i baladická poloha, nemůže chybět ani na ,,Drsňácích". Z výše jmenované jemnější trojice ční především (a to i celkově) píseň Němá. Ta, na osvědčeném bluesovém základu, zdá se, jakoby vycházela z nitra skupiny nejpřirozeněji.

Olympic, jako dobře šlapající stroj, který se jen tak neunaví

Pro napsání textů byli osloveni tradičně Chrastina, Krečmar, Brichta, Šíp a netradičně i Ondřej Fencl a Vlasta Henych. A právě texty stojí za malou úvahu. Často jsou psány velice prakticky a účelně v zadaném duchu desky. Zřejmě díky tomu to nejsou kdovíjaké básnické orgie a tím se také stávají jistou slabinou desky. V Leguánovi se objeví pro dřívěji narozené interprety dnes tolik typické téma kritiky moderních technologii: ,,Prokletej internet brzdí náš vzlet". Zvlášt infantilně pak působí řešení problému: ,,Víš lásko, co mě teď drží nad vodou, to jseš ty". Jandu pak jistě ani neomladí představa, jak srazí k zemi ramenatého Dlouhána. Texty tak tvoří v lepším případě spíše nutný doplněk, který si člověk s kapelou zazpívá, aniž by musel přemýšlet, o čem jsou. V tom horším případě jsou i trochu přitažené za vlasy a rozhodně nepomůžou skupinu vystavit v omlazujícím světle.

Celkový dojem Souhvězdí drsňáků nevybočuje ze standardu Olympicu. Především díky skladatelské profesionalitě vznikl komplet příjemně poslouchatelných písní. Sázka na tvrdší strunu nebude nikdy slepá. Dobře šlapající rocková písnička podaná s jistou profesionalitou bude mít vždy pozitivní přínos. Určité hutnější hudební vyjádření má daleko větší omlazující charakter, než slepé účelové básnické střevo. Důležité je, že Olympic dobré, řízné písně udělat umí. Písně, které jsou mnohdy lepší, než písně jiných mainstreamových a mladších kapel. Takové kapely se vykrádají již po několika málo letech své existence. Nezbývá, než doufat, že nadšení Olympicu vydrží i ve třetím dílu Souhvězdí a třeba ho napadne oslovit více neotřelých textařů, kteří by pomohli nakopnout jeho muziku.