Rozsáhlá retrospektivní kolekce Jakuba Nohy právě vychází

Kolekce obsahuje dva boxy a v každém jsou čtyři CD

Celkově osm alb odhaluje, jakou výjimečnou osobností je na české hudební scéně písničkář, skladatel, textař, kytarista a zpěvák Jakub Noha. Retrospektiva mapuje celé jeho aktivní hudební období. Šest alb obsahuje nejen záznamy z akustických folkových koncertů, ale i rockovou kapelu Jakub Nohaband v různých sestavách i s různými hosty.

První album v kolekci je debutová nahrávka Jakuba Nohy „Popelka jde na ples" z roku 1991, která doposud vyšla pouze na vinylu a je již pěknou řádku let nedostupná. Poslední osmé album je plné opravdu raritních kousků nahraných doma na cívkový magnetofon. Kvalita některých koncertních nahrávek odpovídá době vzniku. Přestože nahrávky prošly pečlivým masteringem, působí velmi autenticky, dobově a hodně syrově. Oba boxy obsahují i aktuální rozhovor Jakuba Nohy s publicistou Jaroslavem Riedlem a veškeré texty písní, které jsou v této kolekci.

Popelka jde na ples ….

"Po roce 1989 se mi splnil sen. Dostal jsem nabídku na vydání LP desky od brněnského muzikanta - šéfa Folk Teamu - Pavla Kopřivy, který založil vydavatelství MUA a později FT Records. Byla tak příležitost vydat dílko, na které jsem byl nejvíc pyšný - NA PRAHU! Jenže celý ten cyklus trvá něco kolem 3/4 hodiny. A to se na jednu stranu LP nevejde. Roztrhnout jsem to nechtěl, tak jsem to zkrátil a nazval podle úvodní fráze „Popelka jde na ples". A na druhou stranu desky jsme dali písničky, které jsme v té době hráli se Slávkem Formanem a Jardou Kovářem. Nahrávalo se to ve velice improvizovaných podmínkách. A aby toho nebylo málo, Jardovi se těsně před nahráváním začala rozpadat basa. Podařilo se nám vypůjčit narychlo kontrabas od jedné hospodské countryové kapely. Tento nástroj měl velmi „osobitý" zvuk. Když hrál Jarda se smyčcem, znělo to někdy jako blížící se svaz bombardérů. Jak Jarda, tak Slávek jsou ale skvělí muzikanti, takže zvuk nezvuk, zahráli to parádně. Pak se povedla ještě jedna věc. Na konci písničky Co nám kdy kdo jsem si představoval do posledního tónu zvuk výbuchu. Ten jsme k dispozici neměli, tak vznikl nápad, že uděláme ošklivý zvuk pomocí gramofonu - Prrskkk... To mělo za následek, že mnozí si mysleli, že na desce je kaz a vrátili ji do obchodu - podobný efekt, jako název filmu Asanace kina nebo název balbínovského CD Vyprodáno - mohlo se jich prodat víc...

Jako bonus jsou tu nahrávky z mého vystupování po klubech v osmdesátých letech. Byly to kluby pod SSM (Socialistický svaz mládeže) nebo pod tzv. kulturními domy či opět tzv. parky kultury a oddechu. Tehdejší režim je opatrně podporoval, aby si udržel kontakt s „mladými". Klub Plamen v Liberci byl, myslím, pod SSM, pražský Na vartě zas pod kulturákem. Aby tam člověk mohl hrát, musel mít „přehrávky". Ty udělovala krajská kulturní střediska. To se zahrálo před komisí, pak vás vyzkoušeli z hudební teorie a z „kulturně politického" rozhledu a pak vám přidělili nějakou třídu. Já měl dvojku, nejprve sníženou, pak plnou. To byl střed. Tu nejvyšší měla například Zagorová. Myslím, že pocity chlapce v této situaci tak trochu ilustruje písnička My dvě malé myšky, ale i jiné. Občas někdo nějaký ten koncert nahrál a občas se to velmi povedlo jak technicky, tak interpretačně. Posuďte sami."

Vykopávky, domácí rarity…..

"Měli jsme doma s bráchou velecívkový čtvrtstopý magnetofon Sony TC366 z Tuzexu, který umožňoval nahrávat z jedné stopy na druhou a z druhé zase na první s přimísením dalšího nástroje nebo hlasu. Takže tak po třetím čtvrtém „playbacku" vám třeba začal mizet některý předchozí nástroj nebo to začalo dostávat určité zkreslení. To někdy nebylo na škodu, dodalo to nahrávce temnější atmosféru. Taky se tu dal dělat dozvuk. Většina nahrávek tady na CD8 vznikla tímto způsobem. Na elektrickou kytaru jsem používal místo komba krásné staré gramorádio - byla to taková dost velká dřevěná skříňka na nožičkách, které se při neopatrném přesouvání lámaly - pak jsem měl Kopálkův flanger a už si nepamatuji, jak jsem dociloval zkresleného zvuku kytary. Jsou tu nahrávky, které se podařilo mému synovi Vojtovi zachránit z různých pásků po bytě v době, kdy jsme ještě měli funkční magnetofon a byli schopni to nahrát do počítače. Některé ty písně bych docela rád oživil, jiné rozhodně ne. Beru to jako určitý dokument let dozrávání. Například písnička Zdál se mi sen je, bez ohledu na její kvalitu a na kvalitu interpretace, upřímným vyznáním pocitů člověka té doby."