Říkal někdo Indie Disco v Karlíně?

text: Kristýna Kvapilová foto: Natálie Velebilová

Jestli někdo potřeboval dobít baterky, poslední týden v únoru se o to jistě postaral. Pokud bychom ho měli shrnout dvěma slovy, nejlepší variantou je rozhodně „Sunny Baby," což je název jedné z novinek od The Kooks, kteří se nás po dlouhých 8 letech rozhodli potěšit svou návštěvou.

Už při vstupu bylo jasné, že tenhle koncert je jedním z těch, který si nikdo nechce nechat ujít. Fronty se stály všude, kam se podíváš a jak je zvykem, spousta fanoušků vyčkávala i v té ještě před otevřením dveří, takže u stage bylo plno ještě před začátkem předkapely. Čekání však opravdu nebyla nuda, o zábavu se postarala Girl In the Year Above a rozhodně můžeme říct, že se úkolu zhostila na výbornou. Někteří lidé se pro prkna podia narodili což je i případem právě frontmanky kapely, Jennifer Ball, která svým autentickým vystupováním a bosým tancováním rozněžnila nejednoho posluchače. Po tomto éterickém vystoupení už ale všichni napjatě očekávali zlatý hřeb večera.

S odbitím deváté hodiny večerní jsme mohli pozorovat druhý východ slunce tohoto dne, se kterým na stage přiskákala rozjařená kapela The Kooks a začala přesně taková diskotéka, jakou všichni očekávali. V průběhu druhé písníčky se hýbal už úplně každý, ale jestli bych měla vypíchnout jeden výkon, určitě by to byl ten zvukařův. Po pár skladbách přišla pauza na nádech a první slova Luka Pritcharda, kdy nám sdělil, že se do Česka vždy rád vrací a také se podělil o historku jeho první návštěvy Prahy, kdy tu byl jako 15letý kluk se sborem a poprvé v životě se pořádně opil. Také zavzpomínal na začátky kapely a zmínil, že letos slaví již dvě dekády na scéně.

V rytmu disca se nesl večer i nadále. Zaznělo mnoho hitů, jako například „Bad Habit," který byl ozvláštněn acapella začátkem nebo také „Westside." Z atmosféry indie klubu jsme se na chvilku přesunuli do útulného obýváčku na domácí party, nebo alespoň tak působil začátek skladby „Sweet Emotion," ale hned po prvních pár verších jsme byli zpět pod discokoulí. Kdy se nálada opravdu trochu změnila bylo před „See Me Know," ke které má zpěvák speciální vztah, protože tato skladba a obecně hudba je pro něj dle jeho slov spojení s jeho tatínkem, o kterého přišel. Písníčku následně zahrál na piano.

V druhé polovině koncertu jsme byli opět svědky hlavně sluníčkové nálady, ale především nostalgie, kdy přišla na řadu další várka starších skladeb a ačkoli je pro mě jejich starší tvorba srdcovkou, rozhodně bych nebyla naštvaná, kdyby zazněla i tvorba novější, například z posledního alba, ke kterému měla být podle všeho tato tour a ze kterého se do setlistu dostala jen jedna písnička. Zakončení poté proběhlo způsobem klasického přídavku, jehož obsahem nemohlo být nic jiného než „Ooh La" a „Naive."

Z koncertu jsem rozhodně neodcházela zklamaná, víceméně naplnil moje očekávání, ale bohužel nejde říct, že by je předčil, v což jsem možná trochu doufala. Podle zpěvákových slov „see you soon" při rozloučení bychom se třeba brzy mohli dočkat o kousek lepšího výkonu, kdy by mohl znovu vytáhnout ze skříně stejnou třpytivou košili, která podle mě taky stojí za zmínku.