Proti proudu času. Od Ďáblova stáda k Rose na kolejích.

S výjimkou Václava Neckáře nepamatuji v poslední době takový comeback, jaký se loni podařil Wabimu Daňkovi. Což o to, pořád se někdo po letech vrací na scénu, ale jen minimum kapel či interpretů po návratu osloví jinou generaci posluchačů. Neckář to dokázal díky Umakartu, Daněk zásluhou Ďáblova stáda.

Už to vypadalo, že Wabi bude své Stromy, Nevadí, Rosu na kolejích nebo Papírové řetězy hrát pro pamětníky pořád dokolečka. Dokud tedy udrží kytaru a intonaci. Pak se však na scéně objevili lidé kolem Davida Landštofa a Josefa Štěpánka a svým projektem Ďáblovo stádo polili Wabiho živou vodou. A ten najednou začal zajímat i mladé publikum, které si pochopitelně hledá cestu k jeho starším skladbám. A proč je Stádo tolik přitažlivé si můžete přečíst zde:

• Ďáblovo stádo výrazně omladilo staré trampské hity

Výběrové album pro mladé

Právě jemu je určeno dvojCD Můj ročník ´47, které vyšlo k letošním šestašedesátým narozeninám tohoto trampského a folkového písničkáře. Velice reprezentativně mapuje Wabiho tvorbu, nabízí bezmála pět desítek skladeb prakticky ze všech alb, ať už je vydal Supraphon, nebo Universal. Chronologicky řazený výběr však zároveň ukazuje, že ne všechny písně patří do klenotnice trampské hudby.

První Wabiho období z druhé poloviny 80. let, reprezentované deskami Rosa na kolejích, Vítr a Wabi Daněk, je jasně nejsilnější a dosud nepřekonané. Melancholické, přímočaré písně o velkých pravdách, které jsou však podány s odzbrojující upřímností. Srozumitelně, názorně, s velkým citem pro podstatný detail.

Songy se pohybují od trampské romantiky po písničkářské country. Staví na jednoduchých melodiích a civilním pěveckém podání Wabiho Daňka. Naprosto přirozeně zpívá o síle přátelství a lásky, o potřebě svobody, o základních mravních hodnotách. Těmto již dávno zlidovělým a stále aktuálním hitům je věnována převážná část prvního disku.

Laciný humor se k Wabimu nehodí

Druhé CD začíná slabšími písněmi z ne příliš vydařených desek Pískoviště a Valašský drtivý styl. A i když se zpěvákem bývala a bývá na koncertech legrace, zde se úporně tlačí do prvoplánového a často dost laciného humoru (Franta má péra), navíc písním chybí ona dřívější přímočarost a spontánnost.

Daněk se vždy dokázal obklopit kvalitními a nápaditými muzikanty, výborně si padl do noty hlavně s lidmi kolem Druhé trávy. Ti hodně rozsvítili desky Nech svět, ať se točí dál a A život běží dál. Díky barevným aranžmá najednou písně získaly drive, lehkost a modernější sound. Navíc si Wabi dobře porozuměl s texty a písněmi hitmakera Miroslava "Skunka" Jaroše, které nereprezentují jen trampskou a country hudbu, ale i blues, folk, pop, bluegrass nebo swing.

Poslední „Skunkova" deska A život běží dál (mimochodem výborná) vyšla v roce 2009. Pak se tři roky nic zásadního nedělo (i když Wabi stále poctivě koncertoval s Milošem Dvořáčkem), až se objevilo Ďáblovo stádo. To už je ale známá historie, která otevřela dveře desce Můj ročník ´44.