Připraveni umřít

Američtí The Stooges na konci 60. let už svým eponymním debutem platili za pěkně divokou smečku. Čirý předchůdce punku a garážová kapela, nemající respekt před ničím a před nikým. Když se pak do sestavy v roce 1973 dostal kytarista James Williamson, dalo uskupení vzniknout kultovnímu albu Raw Power. Pak přišlo ještě několik alb, sólová dráha Iggyho Popa a v roce 2003 pomalé znovuseskupení po 27 letech. Ke kompletnímu reunionu scházel vedle Ashetonů (bratři Ron a Scott) právě Williamson. Ten se v roce 2009 konečně ke kapele vrátil, zatímco Ron Asheton zemřel. Letos přišla na řadu studiovka Ready to Die, na které nemohl chybět ani populární zpěvák.

Od takových starých pák zjevně nelze čekat nějaké výrazné posuny ve způsobu, jakým dělají svou hudbu. Žádné experimenty s elektronikou, žádné laškování s rapem či technem. Jen čistý garážový rock, jen s modernějším zvukem.Ono je tedy třeba si uvědomit, že většině zúčastněných je přes 60, Iggymu dokonce táhne spíš k sedmdesátce (!), přesto by jim kolikrát tu energii mohli závidět o dost mladší muzikanti. Budu ale upřímný, na Iggym je všechno to stárnutí a postupná únava materiálu (aby taky ne, po těch kvantech drog) cítit, přesto se to snaží překonat s fazónou sobě vlastní. Možná už jen název nové desky nasvědčuje, že jde o takové srovnání se životem, a že teď už jsou opravdu všichni připraveni umřít, snad si s tím ale dají ještě na čas. Veteránů je vždy škoda.

Upřímně jsem ani nevěděl, co od alba čekat. Půjde o sbírku sentimentálních cajdáků, nebo trapně znějících neopunkových odrhovaček? Ani jedno, ani druhé. Už prudké kytarové riffy úvodní Burn plně dýchají sedmdesátkovým garážovým rockem šmrncnutým punkem. Ještě agresivnější Job jen potvrzuje. Prudký nekompromisní rock´n´roll Gun ukazuje, že nikdo z přítomných neztratil svou punkovou fazónu. Kritika americké vlády s hutným využitím slova fuck. Když už jsem to nakousl, je toho jen málo, do čeho by se The Stooges s Iggym nenavezli.

Že ale mají právo být i melancholičtí a zamyšlení, představují především v krásné uvolněné Unfriendly World , ve které se ohlíží za celým svým životem a věcmi, které udělali. Mnohem depresivnější odér ale chytí v The Departed, ve které se úžasně předvede i Iggy se svým chlapácky smutným vokálem. Skladba je poctou zesnulému Ronu Ashetonovi.

Album ale jinak pádí v ostrém rockovém rytmu, který vyhodí ze židle především retro příznivce. Umím si totiž představit, jak dnes bude spousta lidí plivat, že The Stooges zaspali dobu a že tohle by mohlo fungovat v 70. letech, nikoliv dnes. Ale omyl, tohle album ukazuje jasně vztyčený prostředníček všem rádoby rockovým kapelám, vytvářeným umělým průmyslem a ziskuchtivými manažery. I kdyby tohle mělo být to poslední, co chlapíci ve své kariéře udělají, můžou odejít v klidu.