Pozdní sběr poslal romantickou pohlednici až z Paříže

Existují hudební uskupení, které se za dlouhá léta svého působení stala legendami, pak jsou skupiny, které jsou tvořeny mladými či relativně mladými muzikanty. Někdy však novou kapelu založí muzikanti známí z působení právě v těch legendách. A to je případ folkového sdružení Pozdní sběr. Kolem vedoucího souboru Jury Pařeza se nacházejí muzikanti, kteří původně působili s takovými pojmy, jako Roman Horký čí Vlasta Redl. Pozdní sběr přivedl na světlo světa už páté album Pohlednice z Paříže.




Na Pozdním sběru je vidět, jak si taková parta hudebníků v pohodě a nenásilně sedne. Zkušení muzikanti vázáni ke společnému tématu s radostí chrlí svoje písně. Ta pohodovost a nenásilnost je na Pohlednici znát především. Převažuje klidné folkové vyjádření šmrcnuté rockovým kořením. Ono je totiž znát, minimálně z názvu kapely určitě, jaký že to společný duch je kapele nejbližší. Ano, s Pozdním sběrem se pohybujeme na Moravě ve sklípcích a mezi vinicemi. Právě při posezení u vína si jeho hudbu dokážeme představit nejvíce, byť by se v ní zpívalo třeba o Paříži.

Kankán pod věžemi Petrova

Ve velmi poklidném tempu se tedy nese většina skladeb. Jakoby vše bylo podřízeno tomu, aby jednotlivé písně opravdu nerušily při klidném hovoru. Rytmiku tvoří obvykle jednoduchý základ a důraz je kladen na procítěnou melodii. Je přesně znát, do kterého hudebního ranku kapela patří a ze kterých kořenů vzešla. Romanticky folkové nálady tryskají z desky plným proudem. Sem tam se objeví nějaká ta vyhrávka či sólo. Pozornému posluchači určitě neujde kytarou střihnutý kankán v titulní písni.



Právě taková vyhrávka je symbolem celého alba. Přestože je kankán běžně vnímán jako bouřlivý a necudný tanec, na Pohlednici je přibrzděn a zklidněn do romantické nálady. Ale přitom elektrická kytara s basou občas naježí chlupy a aniž by opustily poklidný rytmus, přece jen maličko zčeří folkové vody. Důkazem jsou písně Ještě pořád hoří a navzdory svému názvu snad nejtvrdší skladba alba Jemnější než nejjemnější. Nejlepším příkladem však je skladba Věže Petrova, kterou lze nazvat vedle titulní písně hitem. Však svým tématem také ke kapele tak dobře sedí a prozrazuje její domovinu: ,, Z věží Petrova, vysoko nad Brnem, dívám se na střechy červenostříbrné".

I blues může být veselé

Na Pohlednici z Paříže lze vyzdvihnout ještě dvě písně. V.N.A.K.A.K. překypuje vlídností pro Pohlednici více než typickou. Jde o jeden citlivě zhudebněný životní příběh vylíčený v těch nejjemnějších intencích folku. Hudebně pak ční i Konečně veselý blues, jediná rozverná skladba alba. Ovšem všemu tomu dává velice podivnou příchuť přebal desky. Těžko říct, co vedlo kapelu k tak kýčovité koláži. Jura ční vedle Eifelovky nad Paříží jako Ježíš nad Riem. A ještě je to vyvedeno tak, jako by byl obrázek vystřižen ze Strážné věže. Toto snad nemůže být ani sranda. Obal desky dojem z hudby určitě kazí.



Obecně vzato je to s Pohlednicí z Paříže tak, že bude jistě velice dobře fungovat v moravském vinném sklípku, kde bude umírňovat a zpříjemňovat náladu. Bude fungovat také pro ty, kteří se rádi utápějí ve folkových romantických náladách. Nezničitelný vliv legend stylu se prostě nezapře. A právě ta silná příslušnost k prvkům stylu a určitému prostředí je trochu na škodu, protože taková hudba funguje jen pro určitý typ posluchačů. Od muzikantů takového ražení a zkušeností by člověk čekal více vychytávek a úniků ze zavedené kostry. Přece jen, i přes jistou originálnost souboru, se na desce nachází spousta hudebních postupů a nálad, které se dají považovat za otřelé a oposlouchané. Určitá větší kreativita a odvázanost by více prospěla poslouchatelnosti i mimo zarytý hlouček folkrockového obecenstva.