Povedené pokračování příběhu

Není tomu tak dávno, co jsem recenzoval první část konceptuálního dvojalba The Afterman od skupiny Coheed and Cambria, která nesla název Ascension. Pokračování napínavého sci-fi příběhu, jehož autorem je lídr kapely Claudio Sanchez, nese název Descension. Překonalo svého předchůdce nebo za ním zaostalo?

Samozřejmě jako u správného koncepčního alba nemůže chybět mohutná předehra, kterou tady obstarává oproti většině skladeb kraťoučká Pretelethal. Pak už následuje další část skladby Key Entity Extraction V: Sentry the Defiant, která vystihuje podobu současných Coheed. Spíše střední tempo, nerovné rytmy, agresivní riffy a na první poslech rozpoznatelý Sanchezův vokál. Jeho hlas tentokrát funguje v přirozenějších polohách a nelétá tolik do (mně nepříliš příjemných) stratoférických výšek. Navíc se nebojí ani pořádně zařvat, což předvádí už v refrénu výše zmíněné skladby.

Už na minulém albu trochu pomizely metalové vlivy, které byly výrazným prvkem na ranějších počinech kapely (vyprávějící příběh ságy Amory Wars, dvojdeska se v ději posunula před události, které v konceptu již zazněly). Tady zní spíše inteligentní rockové věci, jakou je třeba chytlavá The Hard Sell s perfektním refrénem, který občas připomíná vypjatost raných nahrávek My Chemical Romance, navíc doplněná kytarovými vyhrávkami ve stylu Pink Floyd, jejichž vliv kapela několikrát přiznala. Vůbec kytarová sóla jsou většinou velkou lahůdkou a vycházejí z mistrů řemesla ať už progresivního rocku, hard rocku či heavy metalu. Jinak jde o kousavý houpavý rockový kousek. Rozhodně se neztratí vedle dřívějších hitů jako jsou Running Free nebo Welcome Home. Z agresivněji vyznívajících kousků by se dala jmenovat například Gravity’s Union, ve které se výrazně přelévají nálady jako vlny jedna přes druhou a vyvrcholí v epickém refrénu.

Kapela Coheed and Cambria celou svou kariéru staví na komplexních deskách pokrývajících široké spektrum rockové muziky, tudíž tady nechybí ani jednodušší kousky s poprockovým odérem a líbivými linkami kytar i zpěvu. Z těch nejvýraznějších bych vypíchl Away We Go nebo 2’s My Favorite One, velmi příjemné skladby podbarvené smyčci, trochu připomínají titulní skladbu první části, The Afterman. Jen jsou poněkud energičtější. Nechybí tu ani příjemný ploužáček v podobě Iron Fist, ve kterém si kapela osvěžila, jak se hraje na akustické kytary.

Vyložené slabiny se na deskách borců typu Coheed and Cambria asi nedají čekat, vadit vám můžou pouze jednotlivosti. Třeba otravné dechy a funky v Number City, která pro mě mezi ostatními silnými skladbami dost zapadá. Někdo nemusí ocenit Sanchezův vyšponovaný vokál, což je v některých případech i můj případ, ale jak jsem řekl, tady se drží ve stravitelných rovinách. Kdo si na vysoké vokály potrpí, nebude mít jediný problém.

Zvukově jde o jednoznačného bratříčka části předchozí. Rocková produkce někde na hraně, snad aby kytary příliš nekousaly a prvotřídní rytmická sekce. Vůbec bicí jsou na celé desce velmi lahůdkové. Jak už zaznělo v minulé recenzi, tohle by si měl poslechnout každý, kdo má zájem slyšet neotřelou moderní rockovou kapelu, která se nebojí sáhnout po progresivnějších prvcích a nelebedí si jenom v jedné rockové poloze. Vyrovnaný materiál, který dohromady s Ascension tvoří skvělý atmosférický soundtrack k dalšímu sci-fi příběhu. Přes občasná škobrtnutí kvalitní album.