Futuristický příběh od C&C

Americká kapela Coheed and Cambria u nás (aspoň dle mého názoru) není příliš známá. Sebranka intelektuálů vcelku nesplňuje kritéria přízemního mainstreamového rocku ze země neomezených možností, čímž se tak trochu staví do pozice záležitosti pro zasvěcené.

Co může být hlavními příčinami? Shlédli se totiž ve výpravění příběhů, tudíž všechny desky tvoří koncept. Ucelený sci-fi příběh, doprovázený komixem. Stejně tak je tomu i na desce Afterman: Ascension, která tvoří první část dvojalba; ta druhá vyjde po novém roce. Hudebně se taky nejedná zrovna o tříakordový podmaz, skladby většinou tvoří strukturované celky, neštítí se ani delších stopáží. V podstatě takové hudební příběhy. Album má příjemných 40 minut, takže se ani nestihnete moc nudit, plyne úplně přirozeně.

Před nahráváním došlo v kapele k několik změnám v sestavě, ale to hlavní poznávací znamení – hlas Claudia Sanchéze – zůstalo. Nicméně já v jeho hlasu vidím největší slabinu kapely, už když jsem poslouchal jejich starší desky, tak jsem s jeho projevem měl problém, a to se nezměnilo. Nemám nic proti výškařům, ale když chlap zpívá vyloženě jak holka, tak to prostě nějak nepobírám, je to docela škoda. Hudebně se jedná o mix hard rocku, heavy metalu, občas s matným zábleskem starého progresivního rocku a punkovým drivem, i když než o punk rocku by se dalo mluvit spíš o vlivech post hc smeček ála At The Drive In. I když v případě novinky ty poslední vlivy celkem ubývají a ubírají se spíš klasickou cestou.

Skladby jsou chytlavý, časté změny temp a motivů jsou na denním pořádku. Po prvním až druhém poslechu si některé budete bezpečně broukat pod vousy. Mou favoritkou se stala vyklidněná The Afterman, která má pod sebou i orchestrální podbarvení a moc příjemný kytarový motiv. Mezi těmi dravějšími věcmi bych vyzdvihl asi všechny částiKey Entity Extraction I - IV, či riffovou Mothers of Men. Když zazní až triválně melodická Goodnight, Fair Lady, tak se musím několikrát přesvědčovat, zda se mi do přehrávače nepřimotala ztracená nahrávka Michaela Jacksona. Odpovídá tomu frázování i melodika. Nicméně jsou skladby pěkně proaranžované, tak s opakovanými poslechy objevujeme skryté detaily a kurdlinky.

Vcelku prostě můžeme mluvit o vcelku neotřelém napínavém rockovém albu, které nabízí i hlubší myšlenku a příběh. Mně ale brání v tom, abych si desku plně vychutnal, právě vokál. Kdo si na něj zvykne, tak má celkem vyhráno.