Plant křičí do ouška ukolébavky

Od synth-vyhlazené popu alb z 80 let přes hluboce zakořeněné posedlosti pozdního psycho-folku s náznakem 60 let, které jsme měli možnost poslechnout v kraji nového tisíciletí až k bluegrassovému albu s ikonou Allison Krauss Raising Sand za které v roce 2007 získal Grammy, se Robert Plant se svojí doprovodnou kapelou Sensational Space Shifters, pouští na svém desátém albu do ducha country / bluesu a alternativ. Kapelu tvoří poměrně různorodá směs muzikantů, kteří Roberta doprovází na jeho vystoupeních - klávesista John Baggot a basista Billy Fuller z Portishead, Jah Wobble, bluesový kytrista Justin Adams, Liam Tyson a další.

Album začíná jednoznačně ústředním hitem předělaného tradicionálu z roku 1940 Litttle Magie, ve které se prolíná a propojuje konverzace mezi banjem a housličkami, to vše podpořeno melodickou zpěvnou linkou Roberta. Rozhodně, song, který nastolí smysl, kterým se celá deska bude ubírat. V druhé písni Rainbow pokračuje melodie v poklidném duchu, podpořená bicími a začínají se přidávat i nástroje elektrické, s lehkou razancí a pocitu navodění atmosféry Velšských písní. Třetí píseň s názvem Pocketful of golden se opět mísí alternativní styl s bluesovou kytarou a flétnou, opět se držíme stálé stejného tempa, avšak písně působí velice různorodě. Čtvrtá píseň Embrace Another Fall, je typickým Zeppelinovským songem na pozadí jednoho tonu, který vesměs celou skladbu zní, se potkáváme s africkými rytmy a nádherným vokálem zpěvačky Julie Murphy. Turn iit up, zde už Plant dokazuje odkud, že vlastně přišel. Blues ve kterém rozmlouvá zpěv s elektrickou kytarou, je přesně to, oč všem fanouškům tohoto muzikanta jde. A Stollen Kiss  velice příjemná balada, doprovázena klavírem. Somebody There je jednoznačně motivovanou skladbou pro další singl. Jasně nalajnovaná píseň s chytlavým refrénem. Poor Howard je typická countryová balada se stejným obsazením jako píseň první. Následují písně House of love a Up on the Hollow Hill opět zde nejsme ochuzeni o rytmy ve stylu bongo, protáhlých kytarových sol a vynikajícího Plantova vokálu. Poslední písní Arbaden, se Robert vrací na začátek, a vzdává hold písni Little Magie v podobě její dcerky.

Zkrátka album působí velice kompaktně, ne-nudně a Plant dokazuje, že je stále skvělým muzikantem a textařem, který se nebojí různých hudebních stylů a alternativ.. Pochopitelně zde nejsme ani ochuzeni o pověstné orgasmické výkřiky, které byly v 70 letech definovány jako ústřední pěvecký symbol Led Zeppelin.