Novinka Oliverovy dálky hraje všemi barvami

Kapela Oliverova dálka je pro mnoho posluchačů stále synonymem undergroundové hudby. Myslím, že je na čase tuto zjednodušující škatulku přehodnotit, neboť chlapci z Nymburska hrají daleko pestřejší, barevnější, otevřenější muziku s vkusně hitovými ambicemi. Jasným důkazem je nové album s názvem Magi Jidaki.

Novinka přináší jedenáct písniček, které si sice ve většině případů zachovávají jistou dávku syrovějšího, špinavějšího zvuku a magické atmosféry, ale zároveň disponují výraznými melodiemi a chytlavými refrény. Často se obě polohy protínají i v rámci jedné písničky, například v baladě Snad se mi to zdá, v níž se křehké pasáže střídají s undergroundovými a rockově dynamickými. Je třeba říci, že naprosto funkčně, vše je důsledně podřízeno celkovému vyznění skladby.

Stylově na novince převažuje rock, ale nechybějí ani přesahy do výše zmíněného undergroundu, blues, folku, punku nebo reggae. A i když si kapela dala mezi lety 2001 – 2015 pauzu, na sehranosti nic neztratila a frontman Lukáš Trejbal dokonce zpívá lépe než kdykoli dříve.

Špinavý, syrový zvuk kytar a bicích otevírá úvodní skladbu O touze. Postupně se přidávají klávesy, saxofon a naléhavý zpěv, ale rozjetá píseň se v polovině zastaví a následuje klidnější, alternativnější pasáž, aby vše skončilo pořádným rockovým nářezem. Dyndžiridu zahajuje didgeridoo hostujícího Václava Martince, s dalšími nástroji nesmírně pestrá píseň rozkvétá, graduje a střídá syrové undergroundové momenty s magickými instrumentálními pasážemi. Jemnou, baladickou náladu skladby Babín podtrhuje saxofon Zdeňka Hospodky, ale i zde se dočkáme zběsilého shluku nástrojů a opět závěrečného křehkého motivu.

Tubou odpíchnuté Přístavní lodě představují melodickou, vstřícnou, skvěle šlapající hitovku, atmosféru písničky Dobrý pan Kopeček navodí flašinet, jinak se jedná o syrovou rockovou pecku s punkovou energií. Prvky jemného rocku, blues a folku zdobí melodickou Vzpomínku na květen, kde je energie ukryta spíše uvnitř, což ale nic neubírá na jejím hitovém potenciálu. Syrověji vyznívá melancholická Parukářka, hravěji, vzdušněji pak rocková Báseň o ničem.

V úvodu zmíněná baladická píseň Snad se mi to zdá přináší kromě velké pestrosti také magický rytmus, uhrančivou atmosféru a osvěžující ženský vokál Petry Pačesové. Tah na bránu, silnou, nakažlivou energii a úderný rytmus nabízí syrový a špinavý punkový protestsong Poslední dobou, o závěrečné zklidnění se postará houpavé, lehké, vzdušné reggae Závojnatky s hodně melancholickou náladou.

S vyzněním hudby souzní i texty, někdy poetické, jindy spíše civilní. Jsou plné emocí, před příběhy dávají přednost pocitům, postřehům, obrazům. A také krásný, jemně psychedelický booklet Lucie Trejbalové. Prostě dobrá práce ve všech směrech, snad na další album Oliverovky nebudeme čekat další dvě desítky let.