Punkoví veteráni v plné síle

Legendární punkrocková čtveřice NOFX ze slunného Los Angeles byla založena v roce 1983 baskytaristou a zpěvákem Fat Mikem a kytaristou Ericem Melvinem a v prakticky stejné sestavě hraje doteď. Spolu s neméně známými Bad Religion, Green Day nebo Rancid patří pod osvědčenou značku „kalifornský punkrock". V USA zlatá deska Punk in Drublic z roku 1994 se stala důležitým milníkem v žánru a kapele přinesla daleko větší popularitu. I přesto jsou NOFX známí svým odmítavým postojem k velkým vydavatelstvím, preferují menší labely a několik let už neposkytují rozhovory. Sama kapela tvrdí, že byli unavení veškerým tlakem, přiživováním se na jejich jméně a nebavilo je odpovídat na ty samé hloupé otázky. Bylo prý stále těžší rozlišit, kdo se skutečně zajímá o kapelu a kdo jen o to, jak pak prodat rozhovor větším a mainstreamovým časopisům. Se svými fanoušky jsou spokojení a o další získané jen přes média nestojí. Občas sice poskytnou rozhovor menšímu webzinu, ale jedná se spíše o výjimku. Na oficiálních stránkách kapely ale funguje systém Q&A, kde se můžete zeptat na (skoro) cokoliv, co vás zajímá ohledně kapely a pokud budete mít štěstí, dostanete i poměrně slušnou odpověď.

Provokace punku vlastní

Desku Self Entitled stejně jako předchozí dvě produkoval Bill Stevenson a hned po vydání byla zveřejněna volně k poslechu i na internetu. NOFX se chtěli vrátit ke svým začátkům, což znamená rychlý, nekompromisní a agresivní punkrock, trochu na úkor melodičnosti. Hlavním tématem NOFX zůstává jako u předchozích alb politika, náboženství, kritika společnosti, ale i osobnější problémy. První skladba 72 Hookers je o válce na Blízkém východě a svérázném řešení konfliktu, jak už název napovídá... „72 virgins can never stop a war, but 100 000 hookers can beat the Marine Core… When everyone is getting blowjobs. That's when we'll finally have world peace." Další čistě politický song Ronnie & Mags je o bývalém prezidentovi USA Ronaldu Reaganovi a bývalé předsedkyni britské vlády Margaret Thatcherové. Příjemným překvapením alba je pak melancholická She didnt lose her baby a Mikova osobní I’ve Got One Jealous Again, Again, která je pokračováním songu We’ve Got Two Jealous Agains z alba War on Errorism. První byla o seznámení Fat Mika s jeho ženou, stěhování a sloučení jejich sbírek, ta druhá je o rozdělení jak páru, tak i společné sbírky. Bohužel ve zbytku se už nefanoušek trochu ztrácí a ani jeden z dalších kratších songů ani nestihne chytit pořádně za srdce.

Vždy plavat proti proudu

Self Entitled zaručeně potěší všechny příznivce, ostatní asi nechá návrat k syrovějším začátkům poměrně v klidu. Styl NOFX buď zbožňujete, nebo ho vyloženě… nemáte rádi. Kritiky na album se poměrně liší, od střízlivého pohledu odborníků až po až velké nadšení fanoušků, což jen dokazuje, jak silnou fanouškovskou základnu NOFX mají. Jedno se jim ale musí nechat, skoro 30 let hrát jen tu hudbu, kterou sami chcete, nenechat si nic diktovat producentem, vydavatelstvím, stát proti všem trendům a ještě se tím bavit, stojí za uznání. NOFX jsou skvělým punkrockovým příkladem toho, že když něco děláte dobře a lidi to baví, nepotřebujete zbytečnou reklamu.

Nejlepší skladby:

• 72 Hookers, She didn’t lose her baby