Nevermore & Kosmonaut zvou na cestu do vzdálených míst nejbližšího Vesmíru

„Hudba otevírá Vesmír," zpívá v poslední skladbě alba s názvem XCR-9 kapela Nevermore & Kosmonaut. A posluchačům prostřednictvím devíti písní a jednoho intermezza skutečně svůj Vesmír otevírá a dokonce je zve na palubu své rakety na cestu za svobodou, štěstím, poznáním, hledáním toho podstatného, ostatně podtitul novinky zní Písně do rakety.    

Skupina Nevermore & Kosmonaut vznikla kolem zpěváka, skladatele a textaře Michala Šimíčka, ten vystupuje pod svým internetovým nickem Kosmonaut. Kapelu dále tvoří zpívající kytarista a spoluautor hudby Pavel Karas, baskytarista Vít Sklenář a bubeník Vladimír Třebický. Krásné sólo si v písničce Slova střihla Lada Šimíčková a mluvené intermezzo nemůže patřit nikomu jinému, než známému astronomovi Jiřímu Grygarovi.  

XCR-9 lze považovat za koncepční album. Jednotlivé skladby propojuje nejen převážně folk-pop-rocková hudba plná vesmírných zvuků, ale především metaforické a mnohovrstevnaté Kosmonautovy texty. Ty velice invenčně a poeticky vyprávějí o cestě do „vzdálených míst nejbližšího Vesmíru". Vesmíru v tom nejširším slova smyslu, tedy i toho vnitřního. O cestě plné očekávání, nadějí, obav, pochybností, odloučení i stýskání, o cestě, kterou musíme podniknout, abychom si uvědomili, co je v životě nejdůležitější.  

Vesmírné zvuky syntezátoru otevírají úvodní skladbu Ad astra. Do nich vstoupí akustická kytara a výrazný Kosmonautův zpěv, které tvoří dokonalou symbiózu. Postupně se přidávají další nástroje, takže na odlet do Vesmíru je vše připraveno, můžeme začít. „Věci dříve blízké jsou mi vzdálené." Rockový úvod ozdobí píseň Mezi planetami, v níž se poměrně syrové pasáže střídají s melodickým zpěvem. Pohled na Zemi, naděje tu stále je. „Díváme se na Zemi, má v sobě naději. Nespojil jsem život s nikým raději."  

Od jemného folku k dynamickému rocku se pohybují Vlci s výborně poskládanými vokály a naléhavým textem o tom, jak se pohybovat a čemu se vyhnout ve Vesmíru (životě). A také o našich špatných vlastnostech, které si nechceme připouštět. Cestu ke svobodě navzdory nástrahám a manipulacím naznačují vkusně popové Čárové kódy. „Kéž bych si sám od sebe odpočal." Zamyšlení i požehnání kapele přináší výše zmíněné Intermezzo Jiřího Grygara.  

Pocity osamělosti věrně zachycují rockově odpíchnutá a energická Blízká setkání, křehkostí dojímá naléhavá balada Slova s citlivým ženským vokálem Lady Šimíčkové, silnou atmosférou, textem o prospěchu i nebezpečí slov a pozvolna narůstající gradací. Se steskem po domově pracuje folkrocková píseň s prvky blues Bledě modrá tečka, pochyby a pocity odcizení zesilují s křehkou, melodickou, nikam nespěchající skladbou Mezi pochybami. Magické rozloučení pak obstará hudebně barevná, melodická i syrová Poslední. Cesta se uzavírá, album končí stejným motivem jako začíná. 

XCR-9 je tedy deskou koncepční, ale každá z devíti písní obstojí i sama o sobě, bez znalosti souvislostí. Jsou totiž dobré. Jemně melodické, nápaditě zaranžované, dynamické, stylově pestré a některé z nich mají hitové ambice. Pochvalu zaslouží i výpravný booklet s deseti kresbami Jindřicha Janíčka. Ty dokreslují příběh vesmírné cesty do vzdálených míst nejbližšího Vesmíru.