Nevděčné album ro(c)ku

V dobách největšího samozvaného „emo" šílenství u nás patřili k nejposlouchanějším a nejobdivovanějším kapelám. Jak jsou na tom Escape The Fate dnes? Ungrateful je jejich  v pořadí čtvrtým studiovým albem, přičemž půlku si produkovali sami a s tou druhou jim vypomohl John Feldmann, který asistoval už na druhém albu This War Is Ours. Ani ETF se nevyhnuly aktuální změny v obsazení, basáka Maxe Greena vystřídal TJ Bell z Motionless In White a oficiálním členem se stal také Michael Money.

První singl byl znám už od začátku února a není divu, že si kluci vybrali úvodní rychlou a hlasitou Ungrateful, jednu z nejlepších skladeb alba s pořádnými post hardcore prvky. Melodický part s tím agresivnějším je ale v tomto singlu daleko více v rovnováze, než je tomu na zbytku alba. 



Není nutné rozebírat každý song zvlášť, jedou totiž podle jednoho (ne)úspěšného modelu: nějaké screamované sloky, které se v refrénu rozpliznou v melodické nic, sborový zpěv, sólíčko a tak pořád dokola. Kytarová sóla, kterých je přespříliš, nemají dohromady co nabídnout a jsou neuvěřitelně předvídatelná. Hlavní zpěvák Craig Mabbitt je ve vokálech takřka bezchybný, ale produkuje hlasově neškodný rádiový rock. Těžko se pak hledá skladba s výraznější nebo odlišnější melodií, která by za něco stála.

Bohužel hloupě vyznívají i texty, se kterými si kluci moc práce nedali. Namátkou třeba Forget About Me ("Dying on my knees, call me pathetic but I got good company I'm not alone, nothing to believe, I'm just a loser, don't you try and save me now, kiss it all goodbye and forget about me"), ale klišovitých hloupostí najdete snad v každé skladbě ažaž. Konkrétní pochvalu si zaslouží třeba docela povedená Picture Perfect a je jasné, kam by se kapela měla dále ubírat. Na rádoby tvrdou hudbu se raději vykašlat a věnovat se naplno tomu, k čemu stejně směřují: nenáročnému rocku a pomalým skladbám ve stylu Desire a Chemical Love.