Natalie Imbruglia 2021 letí na křídlech „ohnivého ptáka“

Dlouhých šest let nebylo slyšet v éteru australsko-britskou zpěvačku Natalii Imbruglia, která v druhé polovině 90. let pronikla do globálního popového povědomí svým nadmíru úspěšným a ceněným debutem Left of the Middle s megahitem Torn.

Když jsem však uslyšel letošní první singlové hity Build it Better nebo Maybe It´s Great, které rozčísly během uplynulých měsíců světové hitparády, nemohl jsem z hlavy dostat překvapivý pocit, že se vrací na scénu charismatická zpěvačka. Oba songy mají totiž neskutečně chytlavý potenciál. Zatímco k prvnímu Natalie natočila povedený klip v muzikálovém duchu, skladba Maybe It´s Great vyloženě frčí na vlně 80kového diska, na které prostě chcete trsat.

Všeobecně lze říct, že první polovina alba uhání vesele dopředu, první klidnou skladbou je až vztahová výpověď When You Love Too Much. A propos, textově se Natalie příliš nezměnila. Stále je jejím lyrickým středobodem vztah muže a ženy. Vychází nesporně z vlastních zkušeností. Zatímco se však na prvních albech, včetně šlágry nabitém White Lilies Island dostávala vpřed energičtějšími kousky, dnes dokáže přirozeně zvolnit do středního tempa jako ve skladbě Not Sorry, kam dokázala zařadit i výraznou rytmickou kytaru.

Pak se se však obratem pohrouží i do pomalejších až melancholicky pojatých písní. Ty v podstatné míře převažovaly na posledním albu Male z roku 2015, kdy si zřejmě záměrně užívala spíše akustické pojetí své tvorby. Podobnou atmosféru mají i písně v závěru novinky Firebird. V Human Touch zpívá o tom, že se „potřebuje najít, aby se mohla opět ztratit". Přitom posluchači mění vyloženě náladu jako třeba v poetickém úvodu Change of Heart, kde pod jejím klidným hlasem slyšíme vzdálenou španělku. Umí následně vytáhnout hlas, jehož intenzita se nezměnila. Naopak, prohloubila se síla emocí.

Celé album nakonec stojí na změnách poloh jejího vokálu. Ve srovnání s předchozí tvorbou je Firebird bezesporu mnohem barevnější, ve výše zmíněně Change of Heart zazní piánové vstupy, a to silněji i jemněji a na pozadí lehkých beatů umí vytvořit zcela osobitou náladu. V dalším singlu Invisible Things zazní překvapivé sbory.

Po několika posleších musím konstatovat, že se tvůrčí přestávka Natalii skutečně vyplatila. Možná, že ji přinesl čerstvou energii i před 2lety narozený syn, v každém případě se zpěvačka neopakuje v hudebních prožitcích. Závěr alba je vskutku silně introspektivní: v Dive to the Deep si vyloženě užívá sílu svého hlasu, a i když v melancholické River trochu výrazově usíná, v závěrečné, titulní písni se položila do vyloženě soulově-ambientního až jazzového rozjímání.

Ač Natalie nikdy nepřekročila pronikavější emocionální výraz generační kolegyně Alanis Morrissette, stejně jako ona díky mateřství a rodinnému zázemí přináší do novodobého popu onu zralou zemitost, aniž by ztratila hudební, a hlavně vokální lehkost. Obojí by jí mohlo i po letech právě díky „ohnivému ptáku" přinést opětovnou pozornost vnímavého publika. Mainstreamová pozornost bude sice zřejmě v současném podzimním duchu věnována mladším star typu Taylor Swift (čerstvě oprášené album Red) nebo dlouho očekávané novince 30 od Adele, šesté album Natalie Imbruglia je však zárukou stále kvalitních popových písniček s osobitým duchem. A to se stále počítá. 90%!