Mumford And Sons na nové desce zdivočeli především v elektronických náladách

Mumford and Sons jsou jednou z mladých hvězd britské hudební scény. Svůj raketový start si zasloužili tak nějak nenápadně svým pop-rockovým písničkářstvím, které neslo výrazné známky folkového přístupu. Přívětivé skladby obohacené zvuky akustických nástrojů se po desce Sigh No More zaryly hluboko do mysli posluchačů a skupina nenechala fanoušky čekat a brzy jim naservírovala ještě úspěšnější album Babel. Hvězda na hudebním nebi tedy svítila velmi jasně a pro Mumford and Sons vyvstal úkol nenechat tu zář povadnout. Namlsaní fanoušci už netrpělivě čekali.

Divoká mysl vlka

Album začalo vznikat tam, kde kdysi skončilo nahrávání debutu. V Eascote Studios se partička muzikantů sešla s Jamesem Fordem, aby mohli letos v květnu společně na světlo světa uvést nové dílko pod názvem Wilder Mind. James Ford byl právě ten, kdo zatlačil na kapelu, aby odložila některé akustické nástroje, zvýraznila elektrickou kytaru a přidala na syntetyzátorech. Mohlo by se zdát, že Mumford and Sons ztratili podstatnou část ze své originality, ale protože jejich muzika přece jen stojí v podstatě na písničkaření jako takovém, tak nový přístup může být spíše obohacující.

Ať si pustíte náhodně kteroukoliv skladbu, vyjde najevo, že po nějakém akustickém vybrnkávání je veta. Skladby jsou scelené syntetickými náladami. Ale na druhou stranu nechybí ani syrová rockovost zasahující až do vod punku. Takové povolení otěží nabízí třeba The Wolf. I titulní Wilder Mind se od začátku nese na úderném jednoduchém rytmu, ale kytary se věnují pouze jemným vyhrávkám. Ovšem Mumford And Sons to umí i jinak. Believe postavili na pěveckém přednesu, který maximálně uvádí procítěnou náladu a až teprve v druhé půlce přichází na řadu kytara, která umocní pěvecké snažení a téma je ještě jednou ,výrazněji zopakováno. Jedná se o jednu z nejzajímavějších písní alba.

Ve znamení tlukotu srdce a hadích očí

Je tu ještě jedna klidná a zajímavá skladba. Byť by se tomu nechtělo dle názvu věřit, tak Monster je také velmi povedenou náladovkou právě připomínající folkové zaklady skupiny, která však hudebně negraduje, ale kytara melancholicky protkává klidnou ale naléhavou strukturu písně. Dost pozoruhodným kusem je Snake Eyes, který po třetinách graduje z velmi poklidného tempa, přes zrychlené bicí až po kytarovou bouřlivost, jako tlukot srdce člověka, jenž postupně přejde z chůze do běhu o život. Zato Only Love nenabízí nic zajímavého, jen jakoby byla na desce z povinnosti přítomnosti tématu lásky. Závěr alespoň oplývá ještě jedním svěžím písničkovým songem Ditmas.

Krok, který Mumford and Sons udělali v podobě oproštění své hudby od výrazných folkových prvků a zároveň přidání plynu v popové oblasti, jim ještě více otevřel vrátka do světa pop music. Beze sporu také přispěl k ještě větší obecné poslouchatelnosti jejich tvorby. Zároveň však skupina lehce ztratila punc originality, kterým se na svět uvedla. Zařadila se tak do jistých vod unitárního brit popu po bok mnoha jiných podobných kapel. To ale nebude fanouškům tohoto stylu vůbec vadit. Přesvědčující bude především ryzí písničkaření a v tom jsou Mumford And Sons velmi dobří.