Maťo Ďurinda i celá jeho Tublatanka se cítí fajn

Cítim sa fajn, vydané na sklonku letošního roku, je již třetím výběrovým albem slovenské kapely Tublatanka. Zahrnuje období let 1995 až 2012 a nechybějí na něm hity jako Bez tvojej lásky, Šikmooká, Láska útočí, Svet v ohrození, Zostaň so mnou či Pieseň pre Doda, která je vzpomínkou a poctou zesnulému kytaristovi a zpěvákovi Dodo Dubanovi. Nejen o tomto albu si Hudební knihovna povídala s frontmanem Tublatanky Matěm Ďurindou.

HK: Cítim se fajn je již třetím výběrem Tublatanky. Čím se liší od předcházejících?
Maťo: První výběr Pravda vítězí obsahuje písničky, které jsme nahráli ještě ve staré sestavě, tedy s baskytaristou Pavlom Horváthom a bubeníkem Jurajem Černým. Jsou na něm první písně od našeho debutu do třetího CD.

HK: Jaká to byla doba?
Maťo: Bylo to ve „zlatých" osmdesátých letech, kdy ještě skoro všude na světě lidé preferovali rockovou muziku. I u nás v tehdejším Československu byl rock na vrcholu, dostával se do televizí i rádií, a tak mohly vznikat skutečné rockové hity, kterých je na CD Pravda vítězí hodně. Toto album zachycuje vytvoření typického stylu Tublatanky. Přímočarého, melodického a s texty, které mají dostatečně silnou vypovídající hodnotu. Asi bych to označil za melodický rock. Druhá výběrovka Já sa vrátim zaznamenává první polovinu 90. let.

HK: A současné třetí výběrové CD?
Maťo: Cítim se fajn mapuje období od druhé poloviny 90. let, kdy přišel do skupiny Dodo Duban a Duro Topor. Zůstali jsme věrní našemu typickému stylu a zvuku. Nahráli jsme další čtyři alba Znovuzrodenie, Panska jazda, Patriot a Svet v ohrozeni, ze kterých jsem jako producent vybral nejvydařenější skladby.

HK: Myslíte, že se vaše hudba nějak posunula?
Maťo: Myslím, že hlavně po zvukové stránce. Později jsme totiž nahrávali v lepších studiích než na prvních dvou deskách, které vznikaly v nejskromnějším studiu Opusu na osmistopém magnetofonu. Domnívám se, že jsme postoupili i v instrumentaci a celkových výkonech skupiny. Duro Topor i Peťo Schlosser se svým nástrojům dostatečně věnují a cvičí.

HK: A v textové oblasti?
Maťo: Texty písní přinesly i závažná témata, vztahující se k dění ve světě. Třeba antiteroristická píseň Svet v ohrozeni a její videoklip, ve kterém jsou reálné teroristické útoky z New Yorku, moskevského metra, Beslanu, londýnských ulic či Madridu. Nebo Revolucia, v ní jsme chtěli poukázat na velký kontrast mezi chudobou a bohatstvím ve světě a že současná ekonomická situace není dobrá, neboť chudí budou ještě chudšími a bohatí bohatšími.

HK: Na albu je novinka Nový vírus. Skládají se vám dnes nové písně obtížněji než dříve?
Maťo: Hlavně si myslím, že kvalitní rychlé písně se skládají hůř než pomalé, alespoň u mne to tak je. A samozřejmě si musím dávat pozor, aby se nové písně neopakovaly a nebyly podobné těm starším. I když ve světě je hodně skupin, které to vyloženě chtějí, jako třeba Motorhead nebo Status Quo. Mám je velmi rád, ale já se opakování vyhýbám. Nový vírus je rychlá píseň a shodou okolností i rychle vznikla. Jeden den po obědě jsem si hrál na kytaru a složil hudbu. Druhý den mi k ní asi za dvě hodiny napsala text moje žena, která miluje a skládá rockovou hudbu. Jedná se o kritiku současné konzumní společnosti, která žije jen pro svůj zisk a z lidí se vytrácí lidskost a cit.

HK: Na přelomu 80. a 90. let jste byli hodně populární. Jak jste to zvládali?
Maťo: Popularita přišla hodně brzy, hned po vydání první desky. A s dalšími koncerty, alby a hlavně vystupováním v televizi narůstala. Znal nás snad každý, ale mohu upřímně říci, že jsme zůstali nohama na zemi. Nikdy jsme se nechovali jako mistři světa, a tak o nás nikdo nemohl říkat, že jsme namyšlení frajeři. Frajery jsme chtěli být jen tím, že budeme dělat kvalitní věci.

HK: A když ta největší popularita pominula? Jak jste se s tím vyrovnávali?
Maťo: Každá příliš velká popularita jednou pomine. My jsme si ji užili deset let a nebyla vždycky příjemná. Všude jsme byli pod drobnohledem lidí, neustále si nás všímali, na ulici, v restauracích i ve škole. Ze začátku totiž byla Tublatanka amatérskou kapelou, kdy jsme všichni tři studovali na vysoké škole. Když popularita v polovině 90. let postupně opadávala, byli jsme na to absolutně připravení. Do určité míry to byla i úleva. Ale stejně jsme už tak zavedení, že moji tvář pozná, bohužel, většina lidí na Slovensku.

HK: Jaké publikum dnes chodí na vaše koncerty?
Maťo: Jsme velice rádi, že Tublatanka je už pomalu generační skupina, na jejíž koncerty chodí rodiče se svými dětmi. Nebo dorazí jen děti, protože rodiče sedí doma v bačkorách u televize. To si dělám trochu legraci, ale často pod pódiem vidím mládež, ale i hodně starších fanoušků, kteří na naší hudbě vyrostli. Někdy je zajímavé, jak hodnotí naše desky. Starším se líbí naše první tři, mladším zase ty současné.

HK: Jaký byl pro Tublatanku rok 2012 a co čekáte od příštího?
Maťo: Velmi aktivní. Co se týká koncertování, v létě jsme neměli ani jeden volný víkend, neboť jsme hráli na českých i slovenských festivalech. Ani jsem nemohl s rodinou na dovolenou k moři. Ke konci roku 2013 chystáme vydat řadové CD se čtrnácti novými písněmi a také připravujeme velké turné po Čechách a Slovensku k třicátému výročí vzniku Tublatanky.