Lucie jednoznačně potvrdila, že Redlům jdou vlastní lidovky nejlíp

Písničkářka Lucie Redlová měla k lidové hudbě vždy blízko. Nejen prostřednictvím svého tatínka, Vlasty Redla, ale také díky působení ve skupinách Docuku a Garde. Odvahu na samostatné, k folkloru směřující a navíc z poloviny autorské album však našla až nyní a její láska k lidové hudbě deskou Lidová Redlová prostupuje a současně ji rozsvěcuje. Její láska a cit se promítají do autenticity celého alba, je nesmírně ryzí, upřímné, osvěžující, poctivé a přitom lehké, vzdušné a hravé.  

Na nahrávce se Lucie Redlová obklopila řadou zkušených muzikantů se širokým stylovým záběrem, i proto Lidová Redlová vyznívá velice pestře. Zásadní podíl na celkovém barevném zvuku má díky nápaditým aranžím hudebník a producent Jiří Hradil (Tata Bojs, Lesní zvěř, Hrubá Hudba). Na housle a ve zpěvu písničkářku podpořil horňácký primáš Petr Mička a jeho muzika, nepřeslechnutelný je baskytarista Petr Vavřík, bubeník Marcel Gabriel, kytarista Rudy Horvat, klávesista Pavel Sotoniak nebo houslistka Eva Ludvík Kudrnová.  

Na desce se střídají posmutnělé, silně emotivní písně s veselými, bezstarostnými, přímočarými. V obou polohách je Lucie Redlová přirozená, věrohodná, autentická. Dokáže píseň náležitě prožít a předat posluchačům výraznou emoci, stejně jako se svobodně uvolnit, rozparádit a lidi pobavit, potěšit a roztančit. A je jedno, zda zpívá „folklorně" nebo civilně, Lucie dnes jednoznačně patří k našim nejlepším a nejosobitějším zpěvačkám.  

Od akustické kytary se odpíchne křehká, posmutnělá Voda moja. Postupně se přidávají další nástroje (celkem osm), ale každý z nich je naprosto funkční, slouží vyznění písně. Jemný povzdech nad osudem Bečvy se mění v hlasitou obžalobu člověka a jeho chování k přírodě. Známá valašská lidovka Já su od Lidečka se díky bubnům a perkusím posouvá kamsi k šamanské world music, Lucie vyměnila kytaru za mandolínu a tato melodická lahůdka je zahraná a zazpívaná s velkou chutí, nasazením a energií.  

Folkrockový rytmus pohání temperamentní a vtipnou (s prvky sebeironie) písničku Za co, Bože, za co. Její autorkou je Lucie Redlová a může jí sloužit ke cti, že bez nahlížení do bookletu by ji nikdo od lidovky nerozeznal. Skladba Kamarádko moje, připomínající předčasně zesnulou houslistku Jitku Šuranskou, je sice dojemná, ale tak nějak nenásilně. Zpěvačka rozhodně netlačí na pilu a neždíme emoce, naopak tragiku zjemňuje, hledá smíření. „Už ti, kamarádko, už ti špatně není, už je tvá dušička s Pánembohem v nebi". Jinak se jedná o velice pestrou píseň, kde se jemné, lyrické pasáže střídají s téměř rockovými, skvělou práci odvádí čtyřčlenný dámský sbor a poslouchat souhru baskytary, elektrické kytary, kláves a bicích je radost.  

Jemný začátek zdobí Fialečku, která rozkvétá s dalšími nástroji. Postupně se navíc přidávají zpěváci Ivo Viktorin a Jiří Hradil, na silné atmosféře vystavěná skladba má melancholický nádech. Kontrast přináší veselá, roztančená, rozpustilá lidovka plná tradičních výkřiků a sborového juchání Poďme spať, kterou si všichni náležitě užijí a to včetně posluchačů, neboť její energie je hodně nakažlivá. Změnu nálady představuje poetická, osudová písnička Prší déšť s určujícím piánem, i když také v ní tvůrci nápaditě pracují s dynamikou a gradací.  

Ke smutnějším písním patří křehká, folkově sevřená balada Rozmilý, Vdávala bych sa naopak srší punkovou energií. Téměř a´cappella úvod se za doprovodu houslí a violy Petra Mičky mění ve strhující vypalovačku. Stejně silná a osobní, jako vzpomínka na Jitku Šuranskou, je  i další píseň o předčasně zemřelém muzikantovi. Hudci připomínají Davida Stypku a opět bez zbytečného patosu. Naléhavá písnička se skvělým zpěvem Petra Mičky (výborně mu to s Lucií ladí), který chytne za srdce. „Hudci moji, hudci/zahrajte tú moju, že ta moja duša/už došla pokoju". A protože se má končit zvesela, o závěr se postará další vypalovačka s punkovou energií, slovenská lidovka Horehronka. Jen mandolína, housle, buben, nasamplovaný zvuk bouřky - a kolik parády nadělají. Tuhle desku si zamilujete.