Lissie a tesklivé kaňony vztahů

Americká písničkářka Lissie zažívá v posledních letech tvůrčí rozkvět. Jako by jí co-vidová pandemie a uvolnění daly křídla, jak jinak si vysvětlit, že vydává nyní alba s rozpětím necelého roku? Po komerčně velmi úspěšném Castles z počátku 2018, které nabídlo hity Crazy Girl a Best Days, dokázala v lock-downu vypustit nádherné introspektivní album When I´am Alone, na kterém opustila věrnou kytaru a použila pro své nejoblíbenější skladby pouze vznešené piano.

Její rockový punc byl v tu ránu pryč, ale nikomu to vlastně nevadilo, protože o rok později vypustila do éteru rozverné písně z raných začátků Watch Over me (Early Years 2002-2009). Někdy neučesané, jindy nervní, ale vpravdě autentické. Přidala k tomu zanedlouho i EP Thank you to the Floweres svých oblíbených coverů, ze kterého nejvíce vynikla Nothing Compares 2U od ikonické zpěvačky 90. let Sinead O´Connor. A před rokem se připomněla výroční edicí svého úspěšného debutu Catching a Tiger z roku 2011, který má stále hitovou sílu i po 10letech.

 

Album Carving Canyons, které vyšlo v polovině září, má všechny atributy předchozích nahrávek, při prvním poslechu možná lehce splývá, ale jak to bývá u osobitých indie umělců, při pozorném vnímání dojde posluchač k závěru, že každý song oplývá svou náladou i vnitřní stylovou barevností. Už první Unravel zaujme velmi klidným úvodem, ale pak se tempo rozběhne, Lissie nabírá zajímavé vokální výšky, ale přitom se drží písničkového schématu s chytlavým refrénem.

Jasnými hitovými skladbami jsou Chasing the Sun a také Night Moves, ke kterým Lissie pořídila videoklipy, které mají charakter dokumentárních záběrů. Není to žádný cukrkandlový produkt, tím spíše, že tematicky jde u zpěvačky tentokrát o nenaplněné vztahové záležitosti. Těm je ostatně podřízena textová stránka celé nahrávky. Zpěvačka nesporně zažila krušné období, kdy jí už nestačilo jen odevzdaně tesknit, v písni Sad Lissie otevřeně zpívá, „doufám, že jsi smutný, doufám, že jsi špatný...", až to vyloženě bere u srdce.

Lonesome Wine samozřejmě evokuje chvilky, kdy si člověk chce ulevit se sklenkou alkoholu. Přes lyricky smutné texty plyne však hudební stránka stále v melodické pozitivní rovině, Lissie dokáže přijít s novými indie folkovými nápady, které ji dávají smysl a posouvají ji dále. V songu Flowers zazní na konci i zajímavé sborové vokály. Ztišená kytara zazní možná nejvíce za poslední roky, a sice v druhé půlce alba, kde najdeme procítěné hity I Hate This (s překvapivým elektrickým sólem) a Hearts on Fire s příjemnou rytmikou a pop/rock/country feelingem. Country je pak silně nasáklá i předposlední Yellow Roses, kde zazní i housle. Chybí jí ale moment překvapení, kterým jinak umělkyně umí překvapit.

Přes malé výhrady k lehké schématičnosti v několika skladbách má zpěvačka stále po vokální stránce co nabídnout. Její hlasová škála se sice neotevírá tolik jako na výše zmíněné pianové retrokolekci, ale kdo jejímu hlasu podlehne, ten chce její procítěný hlas slyšet více a více. Jako u závěrečné tesklivé Midnight, která směřuje od klidného piana do středně baladického dramatu s překvapivými vstupy dechových nástrojů na samém závěru. Lissie na novince dokazuje, jak je silná v kramflecích s jednoduchými písněmi, u kterých lze relaxovat, ale rovněž se zamýšlet nad liknavostí lidských vztahů. Netřeba hledat hlubší filozofie, ale stačí mít ještě letní náladu, možná zahloubat v sobě u sklenky vína.

Docela bych osobně bral, aby se jednou podívala i do naší matičky stověžaté, a nemuselo by to být ani do O2 Areny, postačila by venkovní letní performance třeba na Letné nebo ve Stromovce. Tam by se svými písničkami mohla vykouzlit velmi příjemnou atmosféru.