Kylie trochu jinak

Čtyřiačtyřicetiletá Kylie Minogue je zpěvačkou už 25 let. K této příležitosti připravila velkolepé oslavy, zahrnující speciální turné se skladbami z B-stran singlů, dem a rarit, vystoupení na speciálních akcích jako bylo diamantové jubileum královny Alžběty II. Samozřejmě nemohla chybět kompilace největších hitů a box set singlů pod názvem K25 Time Capsule. Zatím poslední oslavou je album The Abbey Road Sessions.

Na tomto albu Kylie nabízí úplně jiný pohled na svou tvorbu, protože se rozhodla své známé i méně známé skladby předělat do orchestrálních a akustických aranžmá. Mimo známých skladeb sbírka obsahuje i novou výbornou skladbu Flower. Tady předvádí polohu svého hlasu, který od ní vážně neznám, a těžce mě dojímá. Opravdu bych se nezlobil, kdyby se téhle nové cesty držela. Diskotékové odrhovačky mi pod kůži vážně nejdou, i když tady i ta největší tucárna zní jako poslouchatelná skladba - důkaz, co vše dokáže udělat se skladbou změna aranží. Ostatně kdo by neznal třeba letitou kýčovitou I Should Be So Lucky jako veselou skákavou skladbu. Tady se mění ve vcelku vkusnou romantickou baladu. Ovšem své nejsilnější momenty má album jinde. Za prvé Kylie Minogue kolikrát není ani poznat, jak skvěle přízpůsobila svůj výraz komornější podobě své hudby. Za vše mluví fakt, že si album pustím s chutí, přitom když slyším hrát její normální tvorbu z rádia, tak to radši ignoruju. Doufám, že se toho civilnějšího projevu bude držet i nadále.

Největší hit odpálí hned na úvod s relativně novou All The Lovers z dva roky staré desky Aphrodite, která je zároveň na albu jednou z těch svižnějších. Druhou svižnou téměř rock n‘ rollovou jízdu skýtá vůbec první singl zpěvačky, The Locomotion, opět až na melodii změnený k nepoznání. Zbytek desky se nese v pomalejším duchu. Čekal jsem celou dobu, jestli je na albu i slavná Can’t Get You Out of My Head, a ta samozřejmě nemůže chybět. Tady dostala perfektní smyčcovou aranži, která ji dodává na naléhavosti, a já konečně můžu doposlouchat bez problémů a ani si nevzpomenout na úchylné tanečky s tanečníky s lampami na hlavách.

Samozřejmě nechybí také pomalé baladické věci, ať už slavný duet s Nickem Cavem Where the Wild Roses Grow, která se zde stává ještě temnější a zádumčivější, s výraznými hlasy obou aktérů. Mně se nejvíce zamlouvá klavírní Come Into My World, kterou bych si skoro uměl představit jako znělku k nějakému melancholickému filmu, vedle ní samozřejmě stojí opravdu perfektní Flower. Doufám, že tato skladba je předzvěst toho, co by zpěvačka mohla dělat místo otravného omšelého eurodancu.

Myslím, že tahle deska by se mohla líbit otevřenějším fanouškům Kylie i lidem, kteří Kylie jinak nemůžou moc slyšet. Mezi šestnácti skladbami jsem nenašel žádný vyloženě iritující klip, celá hodinka příjemně uplyne. Tady Kylie Minogue jednoduše předvedla, že má na mnohem víc, než ostatní popové princezničky i samozvané královny. Ideální deska k podzimním odpoledním.