Komplikované? Málo vstřícné? Ale jděte ....

O nové desce slovenské zpěvačky a skladatelky Jany Kirschner s názvem Moruša se většinou píše jako o složité, komplikované a k posluchačům ne zrovna vstřícné nahrávce. Nevím, buď jsem poslouchal jiné album, nebo všudypřítomným mainstreamem zblblí lidé považují už každou propracovanější a promyšlenější hudbu za málo stravitelnou alternativu.

Každopádně Jana Kirschner opustila líbivý pop (to už ale udělala na minulém CD Krajina rovina), aniž by však rezignovala na výrazné melodie či přitažlivé rytmy. Jen je necpe do popředí a své skladby staví na autentické atmosféře, přirozené muzikálnosti, poetických textech, stylové i aranžérské pestrosti a takové až starosvětské poctivosti. Zpěvačka se vrací ke svým inspiracím a kořenům, což jí ovšem nebrání dělat moderní a nápaditou hudbu.

Slovanský temperament Jana nezapře

Úvodní baladu Až príde večer otevírá pouze její hlas, dojemný, citlivý, ale jistý. K poetickému textu o návratu do starých časů se přidávají smyčce a cimbál a výsledkem je křehká, skromná, trochu nenápadná, ale hodně silná píseň. Energičtější, nástrojově bohatší Promenáda směřuje k jazzu, temperamentní skladba Divná propojuje folk, jazz, rock a šanson. Veselou, velice vstřícnou, místy až rozpustilou písničku zdobí otevřený a bezprostřední Janin zpěv.

Sama představuje další vygradovaný hit se skvělou folkovou kytarou. Píseň v sobě nese cikánskou divokost, jidiš náladu i slovanský temperament a ve druhé polovině má sílu a energii nespoutané vichřice. Palisády patří mezi další nápaditě vystavěné a vygradované šansony, kde si klavír výborně rozumí se smyčci a dalšími nástroji.



Stejně otevřená je další skladba Z jedneho Martina. Působí natolik uvolněně a svobodně, jakoby si muzikanti ve studiu jen tak přátelsky a vesele jamovali. Iba raz střídá velice intimní, jemné pasáže s až šramlovitými momenty. Pokud je na Moruši nějaká náročnější skladba, pak O hore a vtáčkovi. Zvukovým, bohatě zaranžovaným plochám odkazujícím ke klasické hudbě sice chybí jednotící rytmus, ale ten je vyvážen melodickým zpěvem. A závěrečná Vidina je osmiminutovou oslavou pestré, vnitřně neuvěřitelně propracované hudby a Janina mistrovského zpěvu.



Ať si říká kdo chce co chce, Moruša představuje po všech stránkách vynikající a otevřenou desku, která není na jedno použití. Naopak, při dalších posleších ještě rozkvétá. A to nás ještě příští rok čeká „černé" pokračování, kde má dostat větší prostor elektronika.
Foto: Martin Plášek