Jiří Stivín slaví pětasedmdesátiny narozeninovým koncertem a výběrovým trojalbem

Skutečná hvězda nejen českého jazzu, král dechových nástrojů (a obzvláště fléten) a autor mnoha skladeb inspirovaných folklórem, barokní i středověkou hudbou Jiří Stivín oslaví 23. listopadu pětasedmdesátiny. Při této příležitosti chystá v ten samý den narozeninový koncert v pražské Redutě a vydání  výběrového trojalba s názvem (75) Quodlibet.  

Při mnohosti Stivínových hudebních kontaktů a počtu vydaných alb je to nutně jen zlomek toho, čím posluchače od šedesátých let potěšil. „Prolínání hudebních žánrů, včetně improvizace, je to, co vlastně celý svůj hudební život praktikuji a nejvíce mě baví. V tomto trojalbu se nesnažím o nový tvar, jen spojuji spojitelné a mám za to, že atmosféra při poslechu může pozitivně fungovat," uvedl Jiří Stivín k nové kompilaci, která vyjde u Supraphonu.  



První CD z bilančního kompletu nabízí kombinaci snímků z alb Zvěrokruh a Status Quo Vadis, kde je sice složité pojmenovat výsledný styl, ale báječně snadné je těšit se Stivínovou nápaditou spoluprací s Michalem Pavlíčkem, Ivou Bittovou, Vojtěchem Havlem, Gabrielem Jonášem nebo Talichovým kvartetem.  

Druhé CD nese název Jazz v tandemu a je tedy logicky věnováno spojení s kytaristou Rudolfem Daškem. Jiří Stivín k této mimořádné spolupráci poznamenal: „Vzpomínám si, že po koncertě v Lublani ke mně přišel slavný americký kytarista Barney Kessel, který tam také se svým triem hrál, a povídá: ,Hochu, ty máš obrovské štěstí, ten tvůj kytarista hraje vlastně jenom pro tebe.‘ A měl pravdu. Dašek se nikdy nesnažil prosazovat a toleroval můj impulzivní přístup k improvizacím. Byl to skvělý parťák i člověk."  

Třetí disk je příhodně nazván Barokní zobcovky a patří hudbě skladatelů Georga Philippa Telemanna a Antonia Vivaldiho. Poslouchat Stivínovu kompilaci fantazií pro zobcovou flétnu, doprovázenou například souborem Virtuosi di Praga nebo Pražským komorním orchestrem, je jedinečný zážitek. Stivín k tomu zmínil: „Flétnista, dirigent a hudební organizátor Milan Muncliger, který mě mimo jiné uvedl do tajů hry na příčnou flétnu, ale také mi  přiblížil barokní hudbu, se mě jednou zeptal, proč nehraji Vivaldiho koncerty, které jsou pro sopraninovou zobcovku napsány. Byla to pro mě novinka, protože v 60. letech minulého století se tyto koncerty hrály na příčnou flétnu nebo pikolu. Byla to výzva a vzal jsem ji vážně. Telemann a Vivaldi používali zobcovku jako plnohodnotný profesionální nástroj. Nakonec jsem se dostal až na festival Pražské jaro i s Milanem  Munclingerem a jeho souborem Ars Rediviva. Je štěstí, že jsem měl příležitost natočit v té době koncerty i v Supraphonu. Jistě bych se k provedení v současnosti postavil trochu jinak, ale to snad až někdy příště…," směje se Jiří Stivín.