Jiří Šlitr neztratil své kouzlo ani po pětačtyřiceti letech

Když to hodně zjednoduším, tak prarodiče dnešních třicátníků vyrůstali na Osvobozeném divadle a písních Voskovce, Wericha a Ježka. Rodiče pak na Semaforu a skladbách Suchého a Šlitra. A samy Husákovy děti? Na Krocích Františka Janečka nebo Orchestru Karla Vágnera. Nechci zde rozebírat příčiny a důsledky, to mě jen tak napadlo při poslechu alba Jiřího Šlitra s názvem Plakala, panna plakala.  



To nabízí dvě ztracené a znovunalezené nahrávky tohoto geniálního skladatele, klavíristy, zpěváka, herce a kreslíře z podzimu 1969, tedy několik měsíců před jeho tragickou smrtí. Vznikly v Československé televizi, kde Jiří Šlitr seděl v obklopení mladých lidí u klavíru, povídal si s nimi, vtipkoval a hlavně hrál a zpíval slavné písničky z Reduty, Semaforu a Osvobozeného divadla.  

Stále svěží a bezprostřední

I přes televizní studio, CD nosič a pětačtyřicetiletý odstup působí nahrávka velice svěžím, bezprostředním, uvolněným dojmem. Dokonce má moc přenést posluchače do studia, kde musela panovat skvělá nálada. Na první poslech je patrné, že tyto „mejdany" bavily nejen publikum, ale také Jiřího Šlitra a jeho hosty. Také proto vyznívá album velice spontánně, i když v pečlivém doprovodném textu v bookletu Lukáš Berný přiznává, že improvizace byla samozřejmě předstíraná a vše předem nazkoušeli pod dozorem režiséra Jiřího Menzela.  

Jiří Šlitr v obklopení hlavně děvčat, tvořících výrazný sbor, sází jeden šlágr za druhým. Písničky, které zdobí „výborný texty, poetický, humorný a melodie, který se výborně hulákaj". A opravdu se jedná o skvosty tuzemské rock´n´rollové, jazzové, bluesové i swingové hudby. Jen namátkou si všichni s radostí a obrovskou energií „zahulákají" Černou vránu, Jackovu píseň, Honky tonky blues, Magdalenu, Babettu nebo Písničku pro Zuzanu.  

Nezaměnitelný Šlitrův projev

Jednotlivé písně prokládá autentický Šlitr svým nezaměnitelným, trochu roztržitým, zmateným a zakřiknutým způsobem vtipnými průpovídkami, drobnými ponaučeními, narážkami do publika, které mu je bravurně vrací. S citem pro pointu a češtinu, je radost sledovat, jak si klavírista hraje s významy, přesahy a odstíny jednotlivých slov.  



V pořadech nechybějí ani hosté, a i když Jiří Šlitr slibuje Salvadora Dalího, Franka Sinatru, Leonarda Bernsteina nebo Pabla Picassa, nakonec v první části přivítá sám sebe a ve druhé Jiřího Suchého. Oba jsou vtipnější než všichni výše zmínění dohromady a navíc mezi Š a S to báječně a noblesně jiskří.  

Album Plakala panna, plakala dokáže pobavit i s tak velkým časovým odstupem. A navíc připomíná, jak skvělé písničky v Semaforu vznikaly. Pokud by mladší generaci přilákala k poslechu těchto a dalších semaforských skladeb či dokonce celých divadelních her, pak dokonale splnila svůj účel. Osobně doporučuji tři nezapomenutelné supraphonské LP desky z roku 1978. V bazarech na ně občas narážím.