Jakub Čermák bojuje s démony v sobě

Album Démon v Paříži písničkáře Jakuba Čermáka (aka Cermaque) patří mezi ty nahrávky, kterým buď propadnete nebo je po prvním poslechu odvrhnete. Každopádně vám nebude lhostejná. Do druhé skupiny budou patřit zejména konzumenti bezproblémové mainstreamové hudby, do první pak posluchači, kteří neberou hudbu jen jako kulisu a kteří od ni čekají něco víc.

Z prvního odstavce by se mohlo zdát, že Démon v Paříži je určen pouze hrstce vyvolených. Ale tak tomu rozhodně není, jen to chce od posluchače trochu spolupracovat, vyjít vstříc, zvyknout si na hodně syrový zvuk některých písní, expresivní Čermákův zpěv, dramatické texty či různé autentické zvuky přimíchané mezi písně či přímo do jednotlivých skladeb.

Autentičnost na prvním místě

Odměnou za posluchačovu vstřícnost mu bude nezvykle autentické album s velice sugestivní atmosférou, v němž se drsné a syrové písně střídají s jemnými, křehkými takřka baladami. Dále pak úžasné prolnutí Jakubovy divoké kytary s poetickou kytarou excelentního muzikanta z Francie Rémyho Rebera a stejně vhodně sladěný expresivní Čermákův vokál s lehkým a vzdušným zpěvem francouzsko-brazilské zpěvačky Raisy França Bastos.

Jak známo, cestování inspiruje. Platí to i pro Jakuba Čermáka, který celé album napsal během svého tříměsíčního pobytu v Paříži na jaře 2012. A odraz města nad Seinou je na desce jasně patrný. Nejen v textech, ale především v celkové náladě nahrávky, která je někdy syrově rozervaná, jindy zase poeticky plynoucí.

Písničkář se tentokrát obešel bez své kapely Cirkus Cermaque, jejíž členy nahradil výše zmíněnými zahraničními muzikanty. A byla to volba výborná, neboť kytarista Reber i zpěvačka Bastos vhodně vyvažují Čermákovo expresivní pojetí hudby. Svým nasazením má blízko například k Vladimíru Mertovi, ve vrcholných okamžicích pak i ke Karlu Krylovi.

Ale už je nejvyšší čas na jednotlivé songy. Již v úvodní syrové písni Pendulum bojuje písničkář se svými démony, což je typické pro většinu skladeb. Uvědomuje si, že proti nim nemá moc šancí, ale vzdát to rozhodně nechce. Následná Agitka je klasickým protestsongem právě v Krylově duchu. Jakub hraje a zpívá jako o život, potřebuje to všechno ze sebe vykřičet, mění tempo i rytmus. „Vyměňme korektnost za slušnost a legalitu za to, co je správné." Ač agitka, zručně se vyhýbá laciným heslům a sloganům. Lepší generační výpověď jsem už dlouho neslyšel.

Hudebně klidnější svědectví o návštěvě pekla (zase ti démoni) přináší píseň Do pekel! „Když jsem šel do pekel/nic jsem tam nenašel/jen řady zrcadel." Se skladbou Entre Chien Et Loup, zpívanou ve francouzštině i češtině, vtrhne na desku romantika, i rozervaný Jakub Čermák umí být něžný, možná ho k tomu přinutila jemně zpívající Raisa França Bastos.

Účtování s Jakubovými démony

Ve skladbě Ofélie buduje dramatickou atmosféru i pomocí smyčců, Zahradník a Evžénie patří k nejpoetičtějším a nejkřehčím písním desky. Opasek je naléhavou skladbou o víře, v Pitbullovi opět dává vzpomenout na Krylovu poetiku. Lítost prodchnul písničkář melancholií, Sylvia P. je vygradovanější variantou Zahradníka a Evžénie, Raisa Bastos je vskutku vynikající zpěvačkou, rád bych se někdy dočkal její samostatné desky.

Hypertextu vévodí expresívnost a naléhavost, Paris je křišťálově čistou, melodickou folkovou písní se silným textem, v němž autor účtuje se svými démony. „Vím, že své démony nerozženu/aspoň jim pokojně žehnám/dívám se z mostu na vzbouřenou Seinu/ještě ne, říkám si/ještě buď co k čemu …." Závěrečná Il Est Encore La je pak křehkým dojezdem, kdy posluchač pozvolna opouští Paříž.

Démon v Paříži je po všech stránkách intenzivní deskou. Některé její písničky se vám zadřou pod kůži, s jinými vám bude příjemně. Přejme Jakubovi Čermákovi úspěšný boj s démony a těšme se, čím nás překvapí příště.