Hypnotize a poslední výstřel systému

Američtí alternativní metalisté System Of A Down po svém comebacku aktuálně absolvují už druhé letní turné, v říjnu se k nám zpěvák Serj Tankian podívá sólově a tak jistě nezaškodí připomenout si jejich dosud poslední desku Hypnotize z roku 2005.

System Of A Down byli v polovině minulé dekády v pozici takového fenoménu, jakým bývala v 90. letech Nirvana nebo Faith No More (od nichž převzali žezlo nejvýraznějších stylových novátorů desetiletí). O tom, proč tomu tak bylo, se vedly bouřlivé diskuze a bylo jimi popsáno mnoho papíru.

Krásný obal, slabší hudební obsah

Já se nicméně na tomto místě budu věnovat takřka výhradně jejich poslednímu zářezu v diskografii, albu Hypnotize, které jak jistě všichni dobře víte, uzavírá ambiciózní dvojalbum i po stránce obalu, jelikož nádherný digipack lze pomocí speciálního úchytu propojit s původním Mezmerize a vytvořit tak ono kýžené dvojalbum.

Pořád jde o velmi dobré album, za které by jiné skupiny upsaly duši ďáblu a které jede pořád před (nejen) žánrovou konkurencí na čele pelotonu s takovým náskokem, že se v pohodě stíhá otočit a ukázat jim onen magický vztyčený prostředníček. Nicméně fandům zhýčkaných předchozími albovými skvosty z této arménsko-americké stáje to nutně musí připadat málo.

Přesto ale chápu, že lidem, kteří se s tvorbou SOAD setkali až prostřednictvím Mezmerize/Hypnotize, se toto jevilo jako hudba z jiné planety a proto si kapela tehdejší úspěch u nových fandů stoprocentně zasloužila. Hodnotím tedy stále nadprůměrně, s přihlédnutím ke konkurenci, dlouholetým sympatiím k těmto střeleným novátorům a v porovnání s téměř bezchybným Mezmerize, kterému bych spolu s opusem magnum Toxicity udělil absolutorium.

Nevyužitý potenciál magické čtveřice

Hodnocení o nějaký ten pomyslný bod vyšší by asi volili výše uvedení "nováčci", kteří se s Mezmerize/Hypnotize setkali jako s prvním počinem od SOAD. Pro ortodox starší fandy zas platí asi pouze průměrné hodnocení a umístění Hypnotize na chvostu albové diskografie "Systémů".

Já volím zlatou střední cestu - na starší alba to čistě z hlediska nápaditosti písní nemá (obsahuje sice pecky jako úvodní výplach Attack, epickou Holy Mountains nebo zhulenou Vicinity Of Obsenity, ale také několik vyloženě slabších skladeb), ale úplně blbé (což jsem se taky dočetl v dobových internetových diskuzích fanoušků) to také v žádném případě není. Spolu s debutem pro mě nejhorší deska SOAD, ale oproti většině tehdejší i současné hudební produkce pořád velmi, velmi kvalitní nadprůměr.