Hradecký slunovrat pohledem Milana Bátora: Den první

Hudební publicista Milan Bátor zavítal na festival Hradecký slunovrat. Glosy uznávaného hudebníka, kritika a pedagoga přinášíme z každého dne této pozoruhodné kulturní události.

Před pár týdny tomu ještě mnozí nevěřili. Jenže zázraky se opravdu dějí. Ve čtvrtek 24. června byl slavnostně zahájen jeden z kulturně nejvýraznějších festivalů České republiky Hradecký slunovrat. Festival probíhá v pohádkovém prostředí Zámku v Hradci nad Moravicí a jeho zahajovací den se nesl ve znamení hudby, výtvarného umění a divadla. A také nevyzpytatelného počasí.

Slavnostně, avšak bez jakékoli vnějškové okázalosti a oficialit. Hradecký slunovrat letos poprvé otevřely intrády v podání žesťového souboru žáků místní Základní umělecké školy Hradec nad Moravicí. Sympatická introdukce nejmladších muzikantů pokračovala nádhernou skladbou japonského autora v provedení šikovné mladé flétnistky. Během její hry Velká dvorana Červeného zámku zcela utichla a sál napěchovaný k prasknutí naslouchal magické hudbě.

Kdo už v minulosti zavítal na Hradecký slunovrat, tuší, že tento festival je manifestací touhy po svobodě, výrazem odvahy k změně a symbolem zcela otevřeného myšlení. Vždyť ho také naplňují a vytváří lidé bez nároků na finanční benefity. Lidé, kterým jde o pravdu, nikoli o umělecké pozlátko nebo samoúčelnou expresi. Tento festival je jako sněhová koule. Nabaluje na sebe spoustu nadšenců a jeho publikum má jednu krásnou vlastnost: nehraje si na škatulky, ale učí se přijímat zcela různorodé umělecké a tvůrčí podněty. Letos si hned první den nenechaly ujít stovky lidí, kteří zavítali na první kapely, diskuzi a divadlo.

Diskuze s herci Dejvického divadla a šéfredaktorem časopisu Respekt Erikem Taberym by možná unesla promyšlenější dramaturgii. Její všeobsažné téma „Mluvme spolu" lze nasvěcovat z různých úhlů a hledisek, jako základ pro debatu však bylo příliš obecné. Možná by stálo za to zamyslet se, zdali není třeba mít určité obavy o stav jazyka, když se tak sofistikovaný herecký soubor představí v inscenaci, v níž se to hemží vulgarismy a hrubozrnným humorem. S tím pochopitelně souvisí i otázka, jestli tento zcela záměrně stylizovaný jazykový kód opravdu dokáže postihnout jádro problému, které si vytyčil.

To ale trochu předbíháme. Ještě před Ucpaným systémem Dejvického divadla se odehrál v Konírnách Červeného zámku koncert Krajiny Ró. Kapela, která se konsolidovala kolem kultovní postavy Michala Němce, má značný potenciál. Kytarové harmonie a melodické linky Tomáše Frolíka zněly až mysteriózně, zpěvačka Anička Břenková mne zaujala svým netuctovým, osobitým vokálem. Mám pocit, že by kapela ještě mohla přemýšlet nad hudební rolí Němce, který svou kytaru příliš nevyužil. Vyloženým zklamáním ovšem bylo nedobré nazvučení, což se odrazilo i v pozvolném odlivu posluchačů.

Všichni víme, co následovalo. Hradci nad Moravicí se naštěstí to nejhorší vyhnulo, ale i tak se představení Dejvického divadla muselo chvíli po zahájení z důvodů bouře přerušit. Po několika dalších pokusech a stopkách napadla pořadatele spásná myšlenka a inscenace se z nekrytého nádvoří Červeného zámku přesunula do Velké dvorany, kde se ve zkrácené podobě a k velké radosti všech přítomných odehrála.

Rozmarům počasí člověk neporučí, Hradecký slunovrat se s tím dokázal vypořádat. Nad tolika neštěstími, která po včerejším děsivém řádění tornáda na jižní Moravě vyvstala, je třeba připomenout, že svoboda ducha se projevuje také účastí a ochotou podílet se na nápravě škod. Svoboda je podle mého názoru především projevem vůle konat dobro.

Autor textu: Milan Bátor, foto: Zdeněk Kamrla