„Hezké to bylo / moc hezké to bylo.“ Děkujeme, Bratři Ebenové.

V souvislosti s písničkami kapely Bratři Ebenové se většinou vyzdvihují Markovy hravé texty a jejich schopnost s lehkostí a vlídným humorem (případně krutou ironií) pojmenovat skrze drobné postřehy, nálady a pocity zásadní věci. Ne, že by takové jeho texty nebyly, ale občas se neprávem zapomíná na skvělé a invenční muzikanty, kteří ve skupině působí. A na nové desce Co my víme právě instrumentální složka dostává velký prostor. 

Třeba hned v úvodní skladbě je radost poslouchat souhru saxofonu Davida Ebena, Kryštofových hammondek, kytar Pavla Skály, Honzákovy baskytary a bicích Jiřího Zelenky. Jindy se David chopí klarinetu, Jaromír Honzák kontrabasu, Kryštof klavíru, ale vždy to jsou bravurní a nápadité instrumentální výkony, které ale současně slouží vyznění jednotlivých písní. A když dostanou volnost, jako například v instrumentálce Clafoutis, to je pak teprve jízda.

Album zahajuje hravá, vzdušná písnička Co my víme, kterou kromě výše zmíněné instrumentální parády zdobí aktuální (věčně) text o nejistotě všech ve všem a civilní, přirozený zpěv Marka Ebena, tak typický pro celou nahrávku. „Co my víme, co my víme / Řešíme a houby vyřešíme…" Klavír otevírá jemné, křehké Samohlásky, v nichž si Marek v součinnosti s Davidovým klarinetem nápaditě hraje s písmeny, slovy a sází jednu originální slovní hříčku za druhou. 

Jarní atmosféru navodí lehká píseň Jarní s hravým saxofonem, řízné rockové pasáže se střídají s jemně folkovými v písničce Na šňůře. Zdánlivě banální povzdech nad hotelovými a restauračními službami nese výrazný přesah do společnosti. „Všichni sloužíme / tak jak nejlíp umíme… Až pokojská vytře / budu napospas / Restauraci Zítřek / v městě Čas." Menuet není jen názvem následující skladby, ale i její hudební forma, směřující kamsi k baroku. Báječný život jezevčíka u Ebenů zdobí hravost, provázená flétnou a klarinetem. 

Skutečnou lahůdkou je energická, jazzrocková instrumentálka Clafoutis, která invenčně pracuje s dynamikou a gradací. Další aktuální téma zachycuje country-folk-popová skladba Bez komentáře s krásným saxofonem a osvěžujícími houslemi. Každý má dnes názor na všechno, proto je občas dobré se vůbec nevyjadřovat. Prostě Bez komentáře, což by mělo platit pro celou řadu nejen celebrit. Své si ale odskáčou i arogantní média. V Procházce se vrací Ebenův jezevčík, absurditu potrhlého textu ještě podtrhuje dětský pěvecký sbor Radost Praha. 

Naléhavá hudba i text provází folkrockové zamyšlení nad budoucností Kam to ještě pude. Hravé, ale hluboké zároveň. „Kam se ubíráme, když cestu neznáme." Kontrast přináší veselá, bezstarostná, melodicky vstřícná skladba o lidské hlouposti Tý jo. Život v oblastním divadle, samozřejmě opět s náležitým přesahem do života a současného stavu naší společnosti, zobrazuje volná, pomalejší písnička Divadlo.

Snad každá kapela musí mít vánoční písničku, oslava Ježíška a zatracení Santy i Dědy Mráze je tedy i u Ebenů. Osobně bych se ale bez ní obešel. To ale určitě neplatí o folkovém ohlédnutí, možná dokonce i rekapitulaci Hezké to bylo. Jemně nostalgické, sebekritické (i sebeironické), opět plné nadhledu. „Myslím, že z toho, co jsem předvedl / si nikdo na zadnici nesedl. I když z těch velkých cílů toho moc nezbylo / stejně vám řeknu, hezké to bylo." 

Slovy „ hezké to bylo / moc hezké to bylo" končí album Co my víme a lze je vztáhnout i na jeho poslech. Moc hezké jsou Markovy nápadité a barevné melodie i texty, v nichž sice stále více přibývá temnějších poloh, ale podaných s velkým nadhledem a šarmem. Moc hezká je souhra vynikajících muzikantů, moc hezký je i booklet z dílny Karla Halouna a Luďka Kubíka.