FOTOreport: Vokální fiasko? Pit nadšený, sedící spíše zklamaní

Architects a jejich dlouho očekávaná největší headline show v Česku – tak přesně na to jsme se všichni těšili. Fanoušci metalu, punku i rocku, návštěvníci festivalů Rock For People nebo The Mighty Sounds, všichni jsme se kolektivně těšili na show britských Architects v O2 Univerzu, která pro mnohé z nás zahájila koncertový rok 2026. A já se ptám, odcházeli jste z koncertu spokojení?

Pojďme si to shrnout popořadě. Celý večer zahájila tajemná kapela President, která si své soukromí střeží natolik, že si v pondělní večer k tělu nepustila ani fotografy. Pokračovali francouzští Landmvrks, které jsem již předtím zažila v útulné atmosféře ve Futurum Music baru před maximálně třemi stovkami lidí. Fantastická atmosféra panovala už tehdy – a i po letech předvedli Francouzi fantastický výkon i před daleko větším davem. Nebojím se říct, že pro mnohé to byl vrchol celého večera. Jak hudební, tak pěvecký výkon naprosto na jedničku. Dav je miloval a odměnil množstvím moshpitů a života, který mnohé koncerty v poslední době postrádají. Dlouho jsem například nezažila koncert, kde by svítilo tak málo obrazovek z telefonů. Opravdu jsme si to všichni přišli naplno užít.

K hlavním hvězdám večera – za sebe můžu říct, že mám velkolepě smíšené pocity. V roce 2024 se předvedli na festivalu Brutal Asault, o několik měsíců dříve ve Fóru Karlín a o rok dříve dokonce na festivalu Rock For People. I přesto, že britští Architects jezdí do Česka poměrně pravidelně a místní dav je již velmi dobře zná, byl o lístky neskutečný zájem. Stání suverénně vyprodáno. Sezení na Architects nikoho moc nelákalo, a i přesto bylo téměř zaplněné. Ale výkon kapely před tak krásným davem? Za mě lehce k pláči.

Nebudu Vám tu lhát, nepatřím mezi skalní fanoušky. Hudebně Architects dlouhodobě respektuji a jejich deska For Those That Wish To Exist, kterou vydali v roce 2021, patří mezi mé top alba předchozího roku. Ale bohužel mě zbytek jejich tvorby, kterou začali vydávat již v roce 2006, nějak zásadně neoslovuje.

Setlist byl poskládaný moc hezky, atmosféra byla fantastická, moshpity pomalu bez přestání moshovaly a dav si koncert naprosto užíval, ale výkon frontmana Sama Cartera si takovou atmosféru rozhodně nezasloužil. Tímto tu nechci nikoho kritizovat, nemám to ráda a sama vím, že zpěv je náročný skill. Takový sklil, který já naprosto postrádám. Profesionální metalový zpěvák by ovšem měl nějakým kvalitním vokálním výkonem vynikat. Sam Carter je za mě dobrý zpěvák, nic nadlidského, ale stále solidní hlas. Kapela fantastická. Bubeník dominantou live setu. Ovšem ty screams? Ta jedna dominanta a podstata jejich tvorby? Opravdu pláči hodný výkon, dle mého názoru. O to víc to bilo do uší ve srovnání s fantastickým výkonem Landmvrks, kteří na stage nechali duši.

Neříkám, že se Sam Carter nesnažil, spíše jsem toho názoru že by mohl dát metal stranou a věnovat se heavy rocku bez přehnaného křiku. Metalheads možná budou protestovat, ale spíše tak vynikne jeho silná stránka a schová se ta slabá. Je zajímavé, jak většina metalových vokalistů neumí zpívat, ale má fantastické screams. Sam Carter je bohužel pravý opak. S kým jsem se bavila, ten byl stejného názoru: „Screams? Not good."

Moje velmi odborná slova?: „Trošku jako byste ho drželi za koule."

Nejpozitivnější odpověď byla: „Naposled když jsem ho viděl, tak přišel na stage s hrnkem čaje a s tím, že je nemocnej. Takže já jsem zvyklej." Velmi pozitivní recenze, že?

Další řekl, že měl chuť z koncertu odejít dřív, jak se to nedalo poslouchat.

Abych nebyla jen kritická nechám tu ještě názor od jiného kamaráda, a to na tvorbu setlistu: „Pro mě byl největší peak přechod z „Gone with the wind" na „Doomsday". To jsem měl rosu v oku".

Pro kapku pozitivních slov musím říci, že byla moc hezky osvětlená a nadesignovaná stage. V jednoduchosti je krása. Univerzum je také daleko lépe ozvučený prostor, něž sousední O2 Aréna, kde jsem byla o den dříve. V obou případech jsem seděla skoro u stropu a podmínky jsou tak velmi srovnatelné.

Je škoda, kolik lidí si koncert nechalo ujít jen proto, že nechtěli sedět. O Architects mluvíme již dlouho jako o nejočekávanějším heavy koncertu pro rok 2026, a za všech stran slyším, jak někteří die-hard fans nejdou, protože „Na Architektech přece nebudu sedět." Na jejich obranu, užívat si nekonečných moshpitů v pondělí večer po náročném vstupu do nového týdne zní jako krásné odreagování. Dav v sektorech na sezení byl skutečně lehce prořídlý, ale vím, že nás líných, unavených lidí se tu najde i tak dost. O2 Univerzum je jinak velmi sympatický prostor svou otevřeností a jednoduchostí. Při pohledu na něj si ale člověk uvědomí, jak malý vlastně je. V porovnání věřím, že koncert mohl teoreticky pojmout více lidí, kdyby se konal v Malé sportovním hale v Holešovicích, kde prostor na stání působí daleko větší. Možná se mýlím.

Konec polemizování. Dostali jsme ochutnávku hned ze šesti alb a večeru definitivně dominovaly skladby z nového alba The Sky The Earth & All In Between, ze kterého britové zahráli hned osm skladeb. Právě má oblíbená deska For Those That Wish To Exist zaujímá druhou příčku se čtyřmi písněmi. Zazněly hity „Black Lungs", „Meteor", „Impermanence", při které překvapivě screams zněly výjimečně dobře, a „Animals", jejich suverénně největší pecka, kterou uzavřeli večer.

„Broken Mirror", „Blackhole" a především „Seeing Red" také zněly se vším všudy skvěle. „Seeing Red" dokonce stavím na svůj osobní vrchol večera. Rozhodně to byl nejlépe zpracovaný song večera a publikem definitivně nejvíce užitý. Nebo to bylo tím, že všichni věděli, že se blíží finále a mají poslední příležitost si zařádit v davu?

Celkově mám smíšené pocity. Zašla bych znova, ale moc peněz bych za takový výkon nebyla ochotná investovat, nebudu lhát. Hodnocení koncertu tak 65 ze 100 pomyslných bodů. Na zlepšení nálady si prohlídněte naši fotogalerii níže.

Foto: Ondřej Mann