První Máj je lásky čas. A mou láskou je core

Do Prahy přijíždění Francouzi. Vytáhněte bílé vlajky a všechny kroasánty, kvíče a eklíry. Když si to tak vezmeme, tak Landmvrks jsou celkem rádi naštvaní, tak proč jim v tom nepomoct? Takže si nakupte veškeré potřebné potraviny (nejlépe rozmražené ze supermarketu) a na 1. Máje běžte do Lucerny. 

Že nevíte, kdo jsou Landmvrks? Shame on you! Ale jsem tu od toho, abych vám to vysvětlil. Jsou to Francouzi. To jste nečekali, že? Francouzi a metalisti? Nemožné. Ale ne ledajací metalisti. Jsou to totiž coristi. A často pěkně naštvaní corekidi, co se Každý den cítí jako SMRT. V Čechách jsou už poněkolikáté a nyní jsou dále než kdy jindy. Po RfP, kde jsem bohužel měl ten den plný, a nemohl jsem je tedy vidět, jsou znovu tady.

A kdo k nim? Protože ani ten nejhrdější národ světa – národ francouzský - nedokáže udělat úspěšnou show o samotě. O tom se přesvědčil už Napoleon. Takže si na to vypůjčili lidi, kteří jim díky válce o nezávislost mají dosud co splácet – Američany. A to i jinak než bezplatnou zdravotní péčí a levnými léky u jejich francouzsky mluvících přátel z Québecu. 

Takže k Landmvrks přidejte skupinu jmenující se po knize, v jejíž filmové verzi můžeme najít Meryl Streep řvoucí na Emily Blunt – Devil Wears Prada. Proč má křesťanská skupina v názvu jejich arcizlo? A proč hrají metal, což je symbolika satanismu, ne? Sice progmetal, popř. progcore, ale to se taky počítá ne? 

K nim přidejme Můry, které přitahuje žár plamenů (Like Moths to Flames) a můžeme si sestavit Čarodějnické procesy v Normandii – máme Boha, Ďábla, Francouze i oheň, i když i v tomhle případě oheň donesou Američani. Taky metalcore promíchaný s post-hardcorem a u některých písní s progresive/alt metal prvky. Může nás ovšem mrzet jedna věc – Like Moths to Flames vydávájí 10. května album, takže dost pravděpodobně nové, dosud nevydané, písně ochutnají až lidé několik dní po nás. 

A pro zábavu se k nim rozhodla přidat někdo ze země, kterou oba předchozí státy považují za svého velkého rivala – Velké Británie. Francouzi mohou rýpat do toho, že výše uvedení neznají pojem kilometr a naopak Britové a ’Muricans donesou bílou vlajku – a ani to nemusí dělat diváci. 

A kdo je teda zástupcem národa s nejhorší domácí kuchyní na světě? Guilt trip. Už jen ten název značí, že cestují po světě a cítí vinu z toho, že doma musí jíst buď fazole na toastu, nebo vykořisťovat Indy, aby jim uvařili něco jedlého. A tenhle pocit viny projevují extrémně agresivním hardcorem, který by se hodil jako předskokan pro Knocked Loose (please, yes). O tom, že si této skutečnosti všímají i organizátoři, svědčí skutečnost, že jsou pozváni na Brutal Assault. Což s ohledem na to, že mají celý tento koncert rozjíždět, je skvělá věc. Aspoň se všichni rychle probudí. 

Zároveň je 1. Máj svátkem práce. A s kým jiným to oslavit než s lidmi, jejichž národním sportem je stávkování.

Autor textu: Michal Kocour