„Eskalace dobra je z principu úplná volovina“

Šest let se rodilo nové album kapely J.A.R. V porovnání s březostí slona afrického je to přibližně třikrát déle, ale ve světě hudebních nahrávek nejde o žádný neobvyklý interval mezi dvěma deskami. Přesto už se mnozí fanoušci nových písní nemohli dočkat. Kolik jich uslyší na pražském koncertě 20. dubna, jak probíhaly práce na albu a jak vznikal název Eskalace dobra – o tom všem jsme si povídali s Romanem Holým.

HK: Nová deska podle všeho vznikala pozvolna, bez zbytečného tlaku. Přesto, kdo je v kapele J.A.R. tahoun nebo iniciátor toho, aby se věci daly do pohybu?

RH: „Nedá se to úplně jednoznačně říct. Největší tahoun kapely v tom, že kapela chce něco sdělit, což vnímám, že je něco trochu víc než hudba, je Ota Klempíř. Hodně to vychází z něj. Logicky se to potkává se mnou, protože já jsem většinový autor hudby. Ota a já stojíme u zrodu, aby se to někam hnulo. Když už máme hotové demo snímky, přizveme ostatní muzikanty. Je to tedy z počátku na nás dvou. Tentokrát to bylo ale tak, Ota se k tomu přiznal, že udělal veliký krok od poetiky předchozích desek J.A.R. k nějakému tvaru, který nám začal prezentovat před pěti, šesti lety. Byly to úžasné věci, ale byly příliš poetické, ne úplně vhodné pro J.A.R., my jim tenkrát říkali ,teplé texty´. Přesvědčoval jsem ho, že tohle nejsou J.A.R., že z toho neuvaříme funky muziku. Chvilku vzdoroval, ale pak mi začal posílat kupu dalších věcí a ono to začalo být ono a ten proces se rozběhl."

HK: Vy jste tedy cenzor, který hlídá, aby J.A.R. zůstali sami sebou a neodklonili se nečekaně naprosto jiným směrem?

RH: „To je můj úkol a já s velikou láskou připravuju materiál, který ctí náš zvuk, který jsme si za léta udělali a fanoušci ho mají rádi. Máme vlastní textovou poezii a zvukový design, který je na nové desce trochu jiný, aniž by ztrácel to, co jsme si našli a na co jsme pyšní – hrát v Čechách takovou muziku, která sem vlastně nepatří. Já J.A.R. kormidluju po hudební stránce, Ota je hlavní kormidelník po stránce textové. Ale co mě těší, výrazně se k němu připojil Dan Bárta. Nerad zpívá texty, aniž by do nich sám nevstoupil. Je to hluboký zpěvák, žádná chodící hlasivka. Jako člověk, který má co říct se k tomu i rád vyjadřuje a často si k písním dopíše vlastní refrény, což je moc přínosné. Ota se někdy strašně naštve, protože mu to tím posune jinam nebo mu to i celé lehce zlikviduje, ale i to je součást J.A.R.u, že je to poskládané jako puzzle. Nesmím opomenout všechny další spoluhráče, kteří výrazně nahrávky obohacují."

HK: Dan Bárta se shodou okolností nedávno vyjadřoval k tvůrčí práci J.A.R. a říkal, že Ota Klempíř přinese texty, Vy hudbu a teprve v tu chvíli začnete jednotlivé fragmenty roubovat na sebe. 

RH: „Ano. Je to jeden z našich stěžejních mechanismů. Málokdy jsme udělali písničku, u které by byl dopředu úplně hotový text a já jsem na to rovnou složil hudbu. Stalo se to tak jednou, dvakrát za celou dobu, co hrajeme.  Já se přehrabuju haldou nějakých útržků – opravdu to nejsou hotové texty, to je důležité říct, a zaujmeme mě tam, nebo Dana nebo kohokoliv, nějaká jedna věc a řekneme si: ,…. to je divný spojení, to je zajímavý slovo´, a snažíme se k tomu udělat nějaký beat a jen tak cvičně to do toho rapujeme. Když se nám to líbí, teprve potom k tomu Ota dopíše zbytek textu."

„Naše první dvě desky jsou neposlouchatelné. Vymazal bych je z mapy světa"

HK: Na hudebním poli se pohybujete celý život. Jak se vám s letitou praxí tvoří? S nasbíranými zkušenostmi jste při tvorbě spokojenější nebo naopak právě tím, čím víc člověk ví, tím víc ví, kolik neví, jste na sebe přísnější?

RH: „Vlastně jste si odpověděla. Za B je správně. Všichni bychom měli mít už zasloužený pocit, že všechno víme a že to jde samo, ale opak je pravdou. Čím víc člověk ví, tím se utvrzuje v tom, jak ví málo a i to je jeden z důvodů, proč všechno trvá dlouho. Každý nápad přehazujeme stokrát. Jako mladí kluci jsme první volovinu rovnou natočili. Také to mělo něco do sebe. Ale z mého pohledu jsou první dvě desky neposlouchatelné. Vymazal bych je z mapy světa. Na nových deskách hned tak s něčím spokojeni nejsme. Sebevědomí místo, aby přibývalo, ubývá."

HK: Když už písničku dokončíte a po nějak době ji posloucháte, říkáte si, přesto že už je natočená, že kdybyste tam býval dal jiný beat, udělal ji jinak, byla by ještě lepší?

RH: „Tak to už ne. Když už to po šesti letech uzavřeme, smícháme a odevzdáme na mastering, je to tak, jak to chceme. Já osobně už tam žádný otazník nemůžu mít, protože jinak bych to nepustil."

HK: Z jaké části bude nová deska, co do obsahu, pro Vaše skalní fanoušky překvapením? Kolik písní už mohli slyšet na koncertě?

RH: „Hráli jsme pouze tři novinky Zhublas, Žárlíme na Romana a Když Ti před Moskvou dojde pervitin. Na křtu 20. dubna v Lucerna Music Baru se chystáme zahrát nových věcí třeba sedm. Nejsou zrovna jednoduché na živé zpracování."

HK: Teď, už jste jmenoval jednu skladbu, na kterou jsem se chtěla zeptat, i když by to byla otázka spíše na Otu. Proč Vaši kolegové žárlí zrovna na Vás?

RH: „Genezi vzniku této písně Vám můžu prozradit. Kdysi jsem si bláhově myslel, že když budu mít dvě, tři kapely, tak budou fungovat v míru a lásce. Všichni se budou respektovat a milovat. Do jisté míry to tak je, ale ne vždycky. Monkey Business s J.A.R. si často lezou do zelí. Já jsem kapelník v obou kapelách. Když tedy hraje jedna, nemůže hrát druhá. Ota vystihl celou tu situaci v písni Žárlíme na Romana. Vzpomněl si, jak kolikrát někde dřepěli a nadávali na mě, proč nemám jen jednu kapelu, proč mám ještě ,jiný voly s mezerama mezi zuby´.  A vypořádal se s tím textem, který je o tom, že J.A.R. popraví všechny členy Monkey Business, kromě mě, protože mě potřebují do své kapely."

HK: Album se jmenuje Eskalace dobra, dočetla jsem se, že to byl první pracovní název…

RH: „Těch názvů byly stovky, nemáte představu, kolik volovin jsme vypotili a zasmáli se nad nimi. Ale druhý den nebo už za hodinu nám připadaly tak stupidní, že to nebylo možné. Chtěli jsme něco částečně stupidního, protože máme rádi srandu, ale zase ne za každou cenu. Hledali jsme proto něco, co bude úměrně perverzní a potrhlé k tomu, jak se cítíme v dnešním světě. A tenhle název nám zůstal nejdéle. Není to úplně prvoplánová legrace. Eskalace dobra není nic, co by člověka posadilo na zadek. Když se ale podívá na obal a projede mu to v mozku, tak mu to něco evokuje a dokáže se tomu zasmát. Eskalace dobra je z principu úplná volovina. Eskalace se používá výhradně k negativní konotaci."

HK: Název desky je tedy reakcí na aktuální společenské dění kolem nás?

RH: „Ano. Je to reakce na palcové titulky, na situaci na Východě, na Západě, na Severu, na Jihu, v Čechách. Je to ironická odpověď na situaci v celém světě."

HK: Zmínil jste obal, kdo je jeho autorem?

RH: „Vytvořil ho brněnský výtvarník Aleš Čuma. Dělá dětské knížky a učebnice a měl jsem trochu strach, že bude příliš zasažen dětským světem, což my moc nepotřebujeme, ale ukázalo, že je velice při věci. Okamžitě se s námi propojil a jsem z něho nadšený."

HK: Dal Vám k dispozici více návrhů?

RH: „Poslal nám celou řadu návrhů. Jeden jsme využili jako obal singlu Zhublas, na kterém je Madona, která kojí vetřelce. Měl hrozně zajímavé nápady. Nejvíc se mi líbil jeden, na kterém zrovna byly děti. Holčička podávala svoji nožičku chlapečkovi na vozíku. Ale to se pro nás nehodilo. Děti s námi vůbec nemají co dělat, musí dorůst. Tak jsme se přiklonili k  válečnému prostředí a návrh jsme vypilovali i tím, že postavy na obalu jsou Viktořík s Klempířem, abychom mířili do vlastních řad. Obdivujeme Británii, kde nekorektní humor zásadně míří do vlastních řad."

HK: Najdeme v bookletu ještě další obrázky?

RH: „Pointa je taková, že lepší obrázek je na zadní straně. Myslím, že až to uvidíte poprvé, minimálně na šest vteřin vás to rozesměje tak, že budete mít hezký den. Je tam pointa Eskalace dobra, je to ještě o dva kroky dál, kam dobro může zajít."