Enola Gay proměnila na své prvotině nepříjemnou vzpomínku do řízné muziky

Když kapela Enola Gay vydala před rokem v aktuální sestavě své první demo, byla to především výzva pro kapelu samotnou. Že materiál na demu nebyl vůbec špatný, dokazují především reakce návštěvníků četných koncertů. Skladby na přítomné zabírají, ti se baví a někteří fanoušci si svoje oblíbené kusy přímo žádají. Výzva spočívala v tom, jak budou kluci z Enoly ten svůj bombardér dál kočírovat, tzn. jak zareagují na vstřícný ohlas fanoušků.





Naštěstí neusnuli na vavřínech, šlápli do pedálů, tedy na srozuměnou, přitáhli knipl pěkně k sobě a věnovali se skládání dalších songů. Nepřistoupili k tomu jen tak ledabyle, ale rovnou s tím, že z nich vytvoří regulérní album. Takový počin není pro regionální kapelu nijak snadný úkol zvlášť, když se jedná o prvotinu. Bylo potřeba si ujasnit mnoho věcí, aby vynaložené prostředky a úsilí vykrystalizovaly v reprezentativní celek.

Upřímná muzika, která se nezdá být prolhaná ani za mák

Volba nahrávacího studia padla nakonec na na známý zvukový stánek v Ostravě, studio Citron. A že se cestování z kraje pod Bezdězem a Vrátenskou horou do Ostravy vyplatilo! Čtveřice muzikantů pod vedením zkušeného Petra Slezáka ze sebe vyždímala maximum možného a nasázela na své debutní CD, nazvané Vzpomínka, sedmero skladeb.





Především je podstatné, že stylově se pokračuje v nastolené kadenci na demu. Jednotlivé skladby spojuje údernost a výrazná melodika. Díky profesionálnímu zvuku pak ještě více vyznívá hard ´n´ heavy směřování kapely. Ať už je to patrné na sice brutálním ale více přímočarém Tanci prokletých duší, tedy ,,hard'', tak krásně zatěžkaná je dvojka Prolhaná. Sice se jedná o skladbu v pomalém tempu, ale jak píseň pluje na basovém základu, tak ústředním prvkem je sólová kytara, která základní motiv protkává linkou vybrnkávání a výrazných sól. Zvolené tempo pak dává i více vyniknou zpěvákovi Milanovi, kterému pomalejší a intenzivní linky přece jen víc sedí a může se tak do nich více položit.

Metalové nálady pak navodí hned úvod třetího kusu Pláč. Naštěstí však ne nějak obtěžujícím způsobem. Tady je vidět právě velká deviza kapely, totiž, že používá metalové postupy jen tak, aby byly čitelné pro běžné rockové publikum, nikoliv však agrárním způsobem, ke kterému se často české kapely uchylují. Naproti tomu Houmles je spíše takovou taneční klubovkou. Fanynky si však touhu v písní vyjádřenou nesmí plést s touhou sexuální, i když by k tomu nálada písně mohla vyzývat.




Zpověď, na kterou se jen tak nezapomíná

Titulní Vzpomínka vrací poslech do střednětempého syrovějšího rocku. Skladba by klidně snesla i ještě větší dynamiku a větší údernost tak, jak to naznačuje v závěru příprava na epilog. Předposledním songem je z dema známá Zpověď a není se co divit, že právě ona. Tato píseň nezapře svůj hitový potenciál a tak na prvotní album patří. Při srovnání obou verzí na první poslech však zaujme vynechání melodického backing vokálu v refrénu. Ne že by to nějak škodilo, ale kdo ji zná v původní verzi, prostě mu tam bude tak nějak chybět. Vždyť byl, samozřejmě kromě výrazných melodických kytar, tak jasně pro píseň určující. I tak je potěšením si ji vychutnat v profesionálním zvukovém hávu a celkově lepší aranži.

Tedův soud pak album uzavírá a zase je tu ten metalový nádech. Přesto, že to kytary a basa ženou dopředu, celkově tempo není zbrklé a zase nechává Milana za mikrofonem vyniknout. Žádná zbytečně rychlá kadence slov. Pošetřilo se i kytarovými melodiemi a to je dobře, protože jich je jinde na albu dost a není potřeba jimi posluchače zdecimovat. Mohly by mu pak zevšednět.





Pro regionální rockové kapely je natočení prvního regulerního alba výrazným mezníkem a dá se říct, že skoro zásadním. Je to výrazný krok profesionálním směrem. Enola Gay tak vykročila albem Vzpomíka, jak se říká, pravou nohou. Nosič zaplnila výraznými poslouchatelnými písničkami, které si budou posluchači dobře pamatovat. Odpustila si jakoukoliv vatu, do které je škoda dávat peníze. Naopak obohatila sedm skladeb četnými vyhrávkami. Studio Citron pak poskytlo ten správný přístup pro vytvoření zvuku, který prostě Enole sedí. Texty inspirované životními frustracemi pak umocňují atmosféru. Když si album celé poslechnete, stejně vám bude nakonec v uších znít: ,,Proč toužím, v životě marným ať hrdost mám. Já se loučím dopisem pouhým, svobodu mám."