Bombardér Enola Gay odstartoval podruhé a jeho nová bomba se jmenuje Nejsem blázen

Není to až tak dávno, co se mladobolelsavské rockové stálici Enola Gay podařilo vydat prvotní, dlouhohrající album Vzpomínka. Songy na něm obsažené se zdárně ujaly a jsou vyhledávaným artiklem četných koncertů skupiny. Kluci sice neusnuli na vavřínech, ale museli se potýkat s personálními problémy. Ty se jim podařilo naštěstí vyřešit dost rychle a nová sestava už nemohla čerstvé nápady dlouho držet zavřené v šuplíku. Sedm skladeb tak utvořilo celek na novém studiovém albu Nejsem Blázen. 

V Hostivaři vaří dobrý zvuk

Logicky vyvstává otázka, jak noví členové obohatí nebo změní ráz hudební produkce. Pánové Petr Harsa (kytara) a Martin Kubice (bicí) určitě kdovíjak nezměnili základní stavební kameny, na kterých tvorba Enoly stojí. Spíše svojí větší muzikantskou vyzrálostí a střízlivým přístupem dodali jakousi stabilizaci hudební tvorbě. Album Nejsem blázen se nese také v duchu jiné změny a to ve změně nahrávacího studia oproti debutu. Zdeněk Šikýř pomohl kapele ve svém hostivařském studiu najít ten správný zvuk, který zvýrazňuje syrovost rockového základu a přidává jistou sametovost, kterou moderní nahrávky oplývají a dává vyniknou četným melodickým vyhrávkám.



Enole tak zůstaly základní poznávací znaky: hutný rifový základ a úderné jednoduché přímočaré texty. Posun proti minulosti je na první poslech znát v propracované kytaře Petra Harsy. Ta díky profesionálnímu přístupu Zdeňka Šikýře posunuje jednotlivé songy k jisté odlehčené šťavnatosti a tím i k záživnější poslouchatelnosti. Snad nejvíce je melodickými linkami protkána Závist a patří obecně k těm chytlavým písním, které nejdou z hlavy. I dle názvu tvrdě znící Démon války je překvapivě sólovou kytarou rozmělněn spoustou vyhrávek až do melancholických nálad a důsledná naléhavost tématu tak zůstává především na hlasivkách Milana Kratochvíla.

Kapela, která to nevzdává

Největší hutnost a výrazná rytmika postihla píseň Loutky. Připomíná, kde jsou základy Enoly Gay. Podobně nezaostává ani Patriot. Tóny Harsovy kytary připomínají blyštivé okuje odlétající od mocného bucharu. Jak moc Enola Gay atakuje hranice melodických metalových vod, lze posoudit na Bláznovi nebo na závěrečné Nesmíš to vzdát. Ty se však odrážejí spíše ve starých hard and heavy postupech, než v přebujelých moderních speedových vypalovačkách. Fet pěkně syrově odkrajuje vážnost nastoleného tématu a nedá odpočinout úderné basově bicí artilerii. 



Enole Gay se podařilo vydáním druhé desky potvrdit stabilitu, kterou po léta postupně buduje. Ani rošády v sestavě jí nejenže neublížily, ale naopak ji nakoply k dalšímu směřování. Volba studia Hostivař byla tou správnou a podařilo se tak docílit zvuku, který sluší rockové kapele současného tisíciletí a respektuje jak klasické rockové postupy, tak hard and heavy dobarvení. Deska Nejsem blázen vytváří dojem velmi solidního alba a posouvá skupinu zase o kousek dál a umožňuje jí nakukovat přes hranice regionálního zaměření.