„Cestu tvoříš tím, že jdeš.“ Něco něco jsou na cestě skvělými průvodci.

Radost, radost, radost. Tak lze charakterizovat celkový dojem z nového alba kapely něco něco s názvem Třetí. Milé, vstřícné, optimistické, pozitivní pohlazení v dnešní poněkud složité době. Dynamický rytmus vyzývající k tanci, čisté, vzdušné a hravé melodie, na které se budete při opakovaných posleších těšit, a zpěvné refrény, které nebudete chtít vypustit z hlavy. V objetí poetiky dvojice Alžběta Trusinová a Tomáš Tkáč vám bude moc dobře. 

Základem hudební složky desky Třetí je taneční muzika, kombinující osmdesátkový synth pop s modernější elektronikou. Do roztančených popových samplů občas vstupuje ostrá, syrová kytara Tomáše Tkáče, posouvající produkci kamsi k post punku. A energii dodávají skvěle šlapající bicí Václava Švestky nebo Jakuba Švejnara, ta jsou pro celkový zvuk hodně významná. Energické, intenzivní, živelné, temperamentnější pecky se střídají s klidnějšími, jemnějšími, melancholičtějšími, ale všech osm písniček zdobí lehkost, hravost, upřímnost a nápaditá, propracovaná aranžmá. A to všechno vynikne také díky světovému zvuku ze studia Golden Hive.

Vstřícná, bezstarostná, přímočará hudba baví, sdělení hledejme v textech Alžběty Trusinové. Ty tak přímočaré a už vůbec ne bezstarostné nejsou, žádnou depresi však nečekejte. Před příběhy dávají prostor pocitům, osobním emocím, před doslovností náznakům, takže nechávají velký prostor posluchačově fantazii. Ta má mi napovídá, že ústředním tématem je hledání ve všech významech toho slova. Hledání cesty, priorit, okamžiku, důvěry, odvahy, smyslu a hlavně sama sebe. 

Věčným hledáním se zabývají hned úvodní Signály. „Pokračuju, nenacházím, pořád hledám zvuk. Plochy, stěny bourám, stavím, opravuju..." Nikdy to nevzdávat. Temperamentní, skvěle šlapající taneční skladba se silnou melodií, výrazným rytmem a výborně zpívající Alžbětou. Vokály jsou vůbec další silnou stránkou alba. Bětčin vyznívá otevřeněji, romantičtěji, místy melancholičtěji a zasněněji, Tomášův pak naléhavěji, syrověji. Oba však zpívají přirozeně a ve všech polohách autenticky. Bez patosu, nikdy netlačí na pilu a nechtějí na sebe strhávat pozornost. 

Oba vokály jsou nejsilnější, když se vzájemně doplňují. Jako v jemnější, křehčí písni (duetu) Chvilka nebo energičtější Co vlastně chceš II. Skvěle šlapající, pestrá, hravá taneční a místy rocková pecka, zaobírající se opět hledáním něčeho podstatného. „Cesta není. Žádná. Cestu tvoříš tím, že jdeš." Vyrovnáváním se sama se sebou, s očekáváními, předsudky se zabývá jemnější, melodicky výživná Sobecká. Píseň Hranice otevírá retro zvuk samplů s pozvolna rozkvétající melodií, křehčí sloky střídá s energickým refrénem a celkově patří, i díky různým rytmickým zvukům v závěru, k nejpestřejším skladbám nahrávky.

Syrověji vyznívají Obrysy, které invenčně pracují s dynamikou. Chvílemi se ztiší, aby vzápětí píseň gradovala. Výrazná melodie provází Chyby, v nichž se opět střídá Bětčin jemnější vokál se syrovějším, naléhavějším Tomášovým. Ten si svůj peak schová na závěr skladby, kdy zpívá téměř a´cappella. Závěrečný Letní den je po hudební stránce nejpozitivnější písničkou desky. Vzdušná, hravá, zvonivá, houpavá, opravdu letní hitovka, kdy Alžběta s velkou radostí a lehkostí zpívá, že možná končí svět. „Najdi si svoje místo. Bude se jednou hodit." 

Pokud bych si na to místo mohl vzít gramofon a několik LP desek, určitě by mezi nimi Třetí (mimochodem s krásným obalem Lukáše Franze) byla. Její nakažlivě pozitivní nálada se bude zcela jistě hodit.