Cenná archivní nahrávka, výjimečné představení a speciální koncert k osmaosmdesátinám Hany Hegerové

Letošní podzim se ponese v oslavách osmaosmdesátin legendární zpěvačky Hany Hegerové.

Pro její věrné příznivce se připravuje hned několik zajímavých překvapení, které sleduje s velkým zájmem zpovzdálí svého soukromí. Mezi její letošní osmičky krásně zapadá i ta, která se počítá od roku 2011, kdy oficiálně ukončila Hana Hegerová  svoji pěveckou kariéru.

V pátek 6. září 2019 vydá Supraphon poprvé v kompletní nesestříhané podobě na 2CD záznam představení z divadla Semafor s názvem Recital Hegerová +Horníček 1966. Šansony Hany Hegerové doprovodil Miroslav Horníček monology, které s obsahy písní korespondovaly a zároveň je rovnocenně, s humorem, inteligencí umocňovaly. O emocionální síle této originální dvojice se nyní posluchači budou přesvědčit díky dvoj albu, které nahrávku přinese v remasterované podobě a s výpravným bookletem. Od premiéry 7. září budou Městská divadla pražská uvádět autorské představení režiséra Jakuba Nvoty nazvané Bez Hany (Hommage à Hana Hegerová). Inscenace divadla Rokoko je poctou písním Hany Hegerové, která svou pěveckou kariéru začínala právě v tomto divadle. Spolu s herci Městských divadel pražských Ninou Horákovou, Tomášem Havlínkem, Petrem Konášem účinkuje Dana Marková a slovenská herecká hvězda Zuzana Mauréry.

Určitě vás zaujmou dva velkolepé narozeninové koncerty Hana Hegerová 88 ve Fóru Karlín 20. a 21. října, kde hvězdy české a slovenské hudební a divadelní scény vzdají hold legendární šansoniérce a zazpívají z jejího repertoáru nejslavnější a nejoblíbenější písně. O živý doprovod se postará kapela klavíristy Petra Maláska ve stejném složení, v jakém dlouhá léta doprovázela samotnou Hanu Hegerovou. V prodeji jsou již jen poslední vstupenky na druhý koncert.

Z divadelního programu: Recital Hegerová+Horníček 1966

Vážená paní, jelikož jsem od září 1965 zaměstnán u divadla Semafor, může ředitelství tohoto podniku volně disponovati s mým pracovním zařazením. Před časem bylo rozhodnuto, abych ve vašem recitálu vystupoval po Vašem boku, a protože jevištní aranžmá bude jistě složité (režie Ján Roháč), můžeme říci: po Vašich bocích. Ujišťuji Vás, že tento pracovní příkaz jsem přijal kladně, shledávaje jej nejen ctí, ale i potěšením. A chtěl bych Vám při této příležitosti říci několik slov o svém vztahu k Vám. Znám Vás již několik let. Snad o dva roky déle než Vy mne, přestože jsem o mnoho let starší Vás. Sedával jsem při Vašem zpěvu, kryt diskrétní a milosrdnou tmou hlediště, a měl vždycky onen kýžený pocit, který v divákovi vyvolávají jen nejlepší z dobrých, pocit, že jsem sám. Divák má být sám, byť bylo vyprodáno. Divák – abychom užili extrémního příměru – má zapomenout i na vlastní ženu, sedí-li tato vedle něj.

Ano, byl to Váš zpěv, který kolem mne vytvářel tuto skvělou isolaci, toto nádherné osamění, tento žádoucí a nezbytný předpoklad pro dohodu, porozumění a souhlas. Zpívala jste nikoli nám, ale každému z nás. A každý z nás měl dojem, že nezpíváte každému z nás, nebo dokonce všem, ale pouze jemu. Jako byste o každém z nás věděla nejen své, ale i jeho. Žasli jsme odkud a naslouchali jsme zasahováni stále znovu, stále palčivěji hloubkou i přesností Vašich citových informací. Tak to má být. Byl jsem v té době již delší dobu u divadla a toto jsem nejen hrál, za což jsem pobíral plat, ale o něm i uvažoval, což – pokud se to nesepíše a nevydá – vypláceno není, ale vyplácí se to. Myslívám si, že také herec má mluvit nikoli k obecenstvu, ale k divákovi. Také herec se má uzavřít s divákem do kruhu samoty a svěřovat právě jemu nějakou úzkost, nějakou naději, otázku nějakou, starost či váhání, prostě ty věci, které ten který dramatik vložil do té které hry. Divák sedící v hledišti má být překvapen, odkud že herec ví o něm víc než on sám o sobě, kde zjistil, že také on již jednou nevěděl či vědět nebude, zda být, či nebýt. Musí být zaskočen a zasažen touto otázkou a možná poprvé pochopit, že tato otázka vůbec otázkou je a že být je víc než žít a že nebýt je něco jiného než jenom nežít. Proto přišli herci na Elsinor a přicházejí kamkoli: aby usvědčovali. Krále na Elsinoru z bratrovraždy a nás třeba z lásky. Nebo z lakoty. Nebo ze zpátečnictví. Nebo ze žárlivosti. Z touhy po moci. Ze soucitu. Z pýchy. Z obav. Z některé z těch přečetných lidských vlastností, nebo z některé z toho mála těch nelidských. Divák se dívá a herec hraje postavu; některý nám svými ústy o ní vypráví, jiný nám ústy postavy vypráví o sobě. Některý z herců ví, že je tu hlediště, jiný jako by to nevěděl, ale málokterý jde se svou postavou k jednomu každému z diváků, aby pak spolu jako nedílná trojice šli dějem a jeho zvraty a peripetiemi, od krize ke katarzi, která má být smyslem a cílem všeho divadla. Zdánlivě jsem odbočil. Chtěl jsem jen říci, že někdo se o to marně snaží v rozlehlých prostorách dramatu.

A někdo to docílí v písni. Znám Vaše oči. Jako divák. Jsou to oči, které vidí a vědí (vždycky jsem věřil, že právě mne a všecko o mně), na rozdíl od mnoha očí hereckých, které vědí jen to, že jsou viděny. A to jim stačí. Blíží se Váš recitál, ve kterém mi bude též vystupovati. Chtěl bych v tomto svém dopise dnes i v onom večeru pak proložit ono slovo Váš a ujistit Vás, že se vynasnažím ze všech sil aspoň nenarušit to, co tak svrchovaně docilujete Vy. Samotu divákovu. A jeho cestu, kterou ho vedete od krize ke katarzi.

Váš Miroslav Horníček