Čarodějáles letos neměl jasného vítěze

Jubilejní desátý ročník brněnského festivalu Čarodějáles na koupališti Riviéra se konal za účasti hned čtyř zajímavých zahraničních kapel, které byly tradičně doplněny českou smetánkou. Hlavní hvězdou byli velmi sporadicky koncertující a aktivní švédové Clawfinger, jejichž koncert v Brně byl jedním z pouhých čtyř potvrzených na rok 2017. Gardé jim dělali alternativní rockeři Kensington z Holandska, streetpunková americká legenda Dog Eat Dog a navrátilci The Qemists z Anglie, vládnoucí elektronickému rocku. Tuzemskou tvorbu zastupovali mimo jiné Dan Bárta s Alicí nebo nestárnoucí Tata Bojs.

Vzhledem k pracovnímu vytížení jsem do areálu dorazil po páté hodině, kdy už na Brno Stagi vládli američané Dog Eat Dog. Na cestu do nostalgie jsem vyrazil prakticky při prvních tónech tohoto old school hardcoru s příměsí funku. Při sympatickém vystoupení obou vokalistů Johna Connora a Dave Neabora bylo nemožné si jejich odpolední show neužívat. Byl jsem rád, že jsem stihl jejich pecku „No Fronts" v samotném závěru jejich vystoupení a také bylo potěšující vidět, že takoví hudební matadoři se hudbou a koncerty stále baví. Patrně k tomu přispěl i fakt, že po delší době zase vyrazili na turné v původní sestavě a i když už 11 let nevydali novou desku, mají stále co říct. Na úvod moc příjemný zážitek.

Na protějším Starobrno podiu vzápětí začínala extrémně populární parta The Qemists, která si tuzemské publikum evidentně oblíbila, jelikož k nám jezdí pravidelně i několikrát do roka. Díky svým energickým vystoupením a sympatickému přístupu k publiku si vytvořili ohromnou fanouškovskou základnu, což se potvrdilo i v Brně. Od loňského roku cestují s povedeným albem The Warrior Sound a seznam skladem byl prakticky stejný, jako před rokem na totožném místě. Nebyl však důvod si stěžovat, neboť „Run You", „Anger", „Jungle" nebo „Push the Line" patří mezi prvotřídní kousky a v roztančeném publiku bylo znatelné nadšení. Mě osobně potěšil starší singl „Renegade" z alba Spirit in the System z roku 2012. Šlágrem kapely je i split singl „Take It Back" s žánrově spjatými kolegy Enter Shikari. Bruno Balanta a Oliver Simmons jsou showmani jak se patří a lidé jim hltali z hrsti po celý koncert. The Qemists zkrátka umí zaujmout a jejich hudba roztančí i největšího bručouna.

Návrat na druhou stranu areálu proběhl velmi rychle, protože Dan Bárta s jeho kapelou Alice není úplně můj šálek kávy. Dana Bártu velmi respektuji jako kvalitního zpěváka a textaře, nicméně raději bych ho viděl s kapelou J.A.R., než s jeho původní skupinou. Své fanoušky si samozřejmě koncert našel a já si mezitím našel čas na nabrání sil na zbytek večera.

Následoval koncert holandské kapely Kensington, která mohla být pro mnoho lidí velkou neznámou. Indie popová formace si napříč Evropou dělá velmi dobré jméno a i u nás už se několikrát ukázali. Jejich poslední deska Control ale překročila most do mainstreamu a z Kensington se tak stává velká stadiónová kapela, která může být mezi hlavními headlinery evropských festivalů. Naladit atmosféru stadiónového koncertu na brněnské Riviéře však bylo velmi obtížné, přesto se o tento efekt kapela snažila. Všudypřítomná mlha, temné osvětlení po celý koncert a poměrně omšele a otráveně vypadající zpěvák Eloi Youssef vytvářel spíše dojem koncertu Nirvany v zaplivaném klubu v roce 1990. Nicméně hudebně se Kensington ukázali ve velkém stylu.  Písně jako „Regrets", „Do I Ever", „Riddles" nebo „All For Nothing" mají skutečně hymnickou atmosféru a znějí pompézně. Nejde o žádnou agresivní hudbu, naopak spíše tóny, které zasáhnou srdce a hrají na city. Eloi Youssef vládne velmi zajímavé barvě hlasu až se někdy zdá nepravděpodobné, že nejde o technicky upravený vokál.  S těmito předpoklady můžeme očekávat, že Kensington budou dále růst a tímto tempem se můžeme v blízké budoucnosti těšit klidně i na halové turné.

Poslední návrat na Brno Stage byl výpravou na koncert nestárnoucích Tata Bojs. Tato pražská formace patří k evergreenům nejen Čarodějálesu, ale pochopitelně celé české scény. Jejich alternativní pop-rock kombinuje zpěvné popové refrény i lehce alternativní hudební aranže a v čele s bubnujícím zpěvákem Milanem Caisem vytvoří skvělou atmosféru ať hrají kdekoliv. Nejinak tomu bylo i v Brně, kdy jejich slavné písně „Pěšáci", „Usínací" nebo „Filmařská" roztancovali všechny přítomné. Hrálo se i z aktuální desky A/B, ze které utkvěla v paměti například jednoduchá skladba „Kamarádky". Tata Bojs už nemusí nikomu nic dokazovat a každý ví, že jejich koncert je plný skočných rytmů a vtipu. Na závěr pochopitelně nemohla chybět česko-francouzsky zpívaná pecka „Attention aux Hommes". Jako vždy, velmi příjemná záležitost.

Z druhého konce areálu pak zněly tóny úplně jiného ražení od švédské legendy Clawfinger. Kapela, která oficiálně ukončila kariéru už v roce 2013 se vrací na pódia velmi sporadicky a brněnský koncert byl jednou ze čtyř exkluzivních zastávek pro rok 2017. Poslední vousaté album vyšlo v roce 2007, ale pánové nabídli průřez prakticky celou svou kariérou, jejichž počátky sahají až do roku 1989. Zpěvák Zak Tell se předvedl jako prvotřídní macho frontman, který od svého publika očekává neustálou zpětnou vazbu, které se však od žánrově velmi specifického publika vždy nedočkal. Zpěvák tedy neváhal, vyrazil mezi lidi pod pódium a každému, kdo přihlížel se založenýma rukama nebo rukama v kapsách výrazně připomenul, že je na metalovém koncertě. Tellova one-man show byla často přerušována dotěrným klávesistou Jocke Skogem, který mu pravidelně skákal do řeči a bral si slovo. Těžko říct, zda je to v kapele normální nebo Skog jen toužil, být vidět a slyšet v popředí. Byla to zkrátka poněkud bizardní podívaná. Clawfinger zahráli své hity „Nothing Going On" nebo „Biggest & the Best", ale také oprášili hned čtyři skladby z velmi úspěšného debutového alba Deaf Dumb Blind, mimo jiné „Nigger" nebo „Rosegrove". Jak si Zak Tell vnímavě všimnul, mnoho lidí z mladého publika ještě ani nebylo na světě, když tyto písně vznikly. Toto trefné poznamenání jen podnítilo myšlenku, že Clawfinger jsou opravdu kultovní kapelou svého žánru. Zároveň se dá domnívat, že muzikantům chybí dvacátá léta a samotný začátek jejich kariéry, což je možná důvodem, proč podnikají takto sporadické koncerty jako výpravu do nostalgie, i když kapela už oficiálně není aktivní. Na závěr dodám jedno osobní zklamání, kdy jsem se nedočkal své oblíbené energické pecky „Out To Get Me" z alba A Whole Lot of Nothing z roku 2001, která mě ke kapele přivedla. Náplastí však byla závěrečná arogantní „Do What I Say", která tento zvláštně agresivní koncert uzavřela.

Úplnou uzávěrkou byl koncert podivínů kolem Nikoly Muchové. Muchu si přišlo poslechnout poměrně dost lidí, nicméně podstatná část publika jen procházela kolem pódia směrem ven z areálu a jen se na sebe nechápavě dívali. Mucha se zkrátka svými texty, vystupováním a kontroverzí netrefí do vkusu každému. Já si také raději nechal jako závěr koncert švédské mašiny. Na Muchu bude nálada jindy. Desátý ročník festivalu Čarodějáles byl u konce a já už se jen těším, koho organizátoři přivezou příště.

Jak vypadal letošní ročník očima kameramanů se můžete podívat v oficiálním aftermovie videu.