Brightside je dosud nejspontánnější a nejradostnější dílo The Lumineers

Indie folkoví The Lumineers z amerického Denveru debutovali před deseti lety se stejnojmenným albem a získali nominace hned ve dvou kategoriích Grammy Award. A protože byla následující deska Cleopatra (2016) komerčně ještě úspěšnější, jsou jakékoli nové počiny skupiny, jež se po odchodu cellistky Neyly Pekarek smrskla na dvojici Wesley Schultz a Jeremiah Fraites, spojovány vždy s velkým očekáváním. 

Předchozí koncepční studiovka III (2019) nesplnila přitom očekávání kapely, a tak se vrátila ke svým kořenům. A nijak se s tím nepárala. Stihla totiž během dvou nahrávacích frekvencí v Sun Mountain Studios producenta Davida Barona ve spolupráci s druhou producentkou alba Simone Felice natočit pouhých devět písní, jejichž celková stopáž přesáhla o pověstná dívčí prsa půl hodiny. I tak je to nejspontánnější a nejradostnější dílo, které doposud kapela vytvořila.  

Za jediný den nahrála titulní Brightside o milostném příběhu a zlomených srdcích, nejsilnější skladbu z celého alba, jež dokládá, že písně na Brightside nejsou přeprodukované. Všechny je spojuje syrový zvuk vyvolávající v duši klid a uspokojení. Druhý singl Big Shot je ze všech nejemotivnější a nutí k zamyšlení nad vlastním osudem, zatímco rockově drsnější Never Really Mine řízne alespoň na chvíli do bezstarostného snění linoucího se z nové desky.  

Většinu nástrojů si přitom nahráli Schultz s Fraitesem sami, vypomohli jim členové koncertní sestavy a Byron je doprovodil na klávesy. Nikoho dalšího nepotřebovali. Vyslali však jasný signál, že život může být zase o něco snesitelnější, neboť nám dávají prostor k nadechnutí. A ruku na srdce, co víc teď potřebujeme než naději.