Arch Enemy majít sílu na rozdávání

V polovině ledna u nás pokračovalo světové turné neúnavně koncertujících švédských veteránů Arch Enemy. Turné, které odstartovalo vloni v říjnu aktuálně čítá už druhou šňůru po Evropě po zastávce v zámoří. Stejně jako při první evropské štaci v roce 2017 doprovází švédskou pětici opět ukrajinská kometa Jinjer, dále také krajané hlavních hvězd metaloví Tribulation a jako speciální host i finští symfonici Wintersun, kteří podporují své album The Forest Seasons.

K mému zklamání jsem na místo dorazil až po úvodním koncertu večera v podání ukrajinských JINJER. Metalcorová čtveřice z Doněcku rozhodně patří mezi ty aktuálně nejžhavější kapely v Evropě a dle mého názoru mají velký potenciál stát se kupříkladu nástupcem právě Arch Enemy. Kapela bude dále pokračovat na své první turné po Spojených státech na podporu předloňské desky King of Everything a poté se přesunou do studia, kde budou pracovat na novém albu. Příště si je rozhodně nenechám ujít a vám radím to samé.

Při mém příchodu už burácel koncert psychedelických death/black metalistů TRIBULATION. Přiznám se, že pro mě se jednalo o úplně neznámé jméno a při lehkém poslechu z domova pánové upřímně nezněli vůbec špatně. Trochu mi připomínali ranou tvorbu italských Graveworm. Nicméně v Karlíně naživo mě bohužel nepřesvědčilo vůbec nic. Kromě poměrně slušného zpěvu Johannese Anderssona jsem na koncertu nenašel nic vyjímečného. Nutno dodat, že Tribulation měli otřesný zvuk a jejich koncert zněl jako opravdu ortodoxní black metal někde v hořícím kostele. Aktivita muzikantů na pódiu nebyla valná a celý dojem z koncertu kazil i poměrně vlažný přístup obecenstva. Přesto písně jako „The Lament" nebo „Lady Death" jsou poměrně povedené a nebylo by správné nad nimi zlomit hůl zejména kvůli příšernému zvuku z jednoho koncertu. Přesto Tribulation pravděpodobně nebudou novým chodem v mém hudebním jídelníčku.

Třetí kapelou večera byli finští hudební architekti WINTERSUN. Kapela, která si prožila své trable proto, aby mohli dělat muziku dle svých představ. Kapela, na kterou jsem se těšil nejvíc z celého večera. Kapela, která původně vznikla jako bokovka zpěváka Jariho Maenpaa (ex- Ensiferum). Aktuální deska The Forest Seasons patří jednoznačně mezi nejvybroušenější klenoty jeho tvorby a nebojím se říct, že i celého žánru. Wintersun se věnují extrémně komplexní hudbě, která v sobě schovává prvky power, death i black metalu, stejně tak jako folku. Písně, které jsou málokdy kratší než 5 minut jsou spíše majestátní metalové eposy plné melodií a unikátní atmosféry. Toto tvrzení potvrzuje i zajímavost, že jejich druhé album Time, které mělo vyjít v roce 2006, vyšlo až v roce 2012 z důvodu velmi složitého finálního mixování každé skladby. Písně, které Wintersun tvoří jsou tak složité a komplexní (200 až 300 hudebních stop v každé písni), že Sonic Pump Studio v Helsinkách zkrátka nemělo takové vybavení, aby zvukaři a technici muziku kapely dokázali zpracovat. Kapele nakonec pomohl jejich bohatý label Nuclear Blast a problémům s nahráváním je konec. I díky tomu mohlo vzniknout aktuální album The Forest Seasons čítající čtyři (!) skladby – Jaro, léto, podzim a zimu. 

Po poměrně ponurých a černobílých Tribulation na pódium vtrhla parta energických Finů a rázem vytryskl gejzír barev a pozitivních vibrací. Asi jako kdyby na pohřeb dorazil Dan Nekonečný s tanečnicemi a konfety. Pódium se rozzářilo a Jari Maenpaa spolu s ostatními se širokým úsměvem spustili první pecku „Awaken From The Dark Slumber (Spring)". Zejména zpěvák Jari Maenpaa vypadal, že si koncert nesmírně užívá a po náročné práci ve studiu ho turné baví. Setlist byl rozdělen spravedlivě po dvou písních z každého alba. Následovala jedna z nejstarších skladeb „Winter Madness" z eponymní debutové desky. Na žádné dlouhé průpovídky nezbyl prostor a Wintersun předváděli svou šikovnost a skladatelskou genialitu Jariho Maenpaa s každým tónem. 

Do druhé poloviny koncertu jsme se dostali s epickou skladbou „Sons of Winter and Stars", která má ve svých třinácti minutách prakticky vše – zpěvné refrény, skvělé melodie, chraplavý řev, kytarová sóla i vyhrocené momenty. Po celou dobu koncertu po pódiu pobíhal chlapík s kamerou, tudíž je možné, že se záběry z Prahy objeví v nějakém live videoklipu nebo dokumentu. Nejvíce po pódiu ale pobíhal zpěvák Jari Maenpaa, který měl v instrumentálních pasážím dost času a náležitě jej využíval. Hecoval publikum, skákal jako kamzík a zkrátka dělal všechno pro to aby byl vidět a aby show nebyla nudná. Nebyl to však jen frontman, kdo na sebe strhával pozornost. Wintersun je kapela ostřílených hudebníků, kteří na pódiu nestojí poprvé. Zastupující bubeník Rolf Pilve (ex-Stratovarius, stálý bubeník Kai Hahto hraje současně i u Nightwish) hrál s naprostým přehledem a přesností, kytaristé Teemu Mantysaari a Asim Searah (tourující kytarista) i baskytarista Jukka Koskinen (ex- Norther, ex-Amberian Dawn) hecovali diváky a pomáhali svému frontmanovi s vokály. Vynikající show podpořily i světla a efekty, jenž hráli všemi barvami jako kdyby se na pódiu během několika vteřin opravdu vystřídaly všechny roční období. Výrazně se vylepšil i zvuk a pomalejší skladba „Loneliness (Winter)" skutečně vynikla ve vší své kráse. Závěr obstarala další debutová skladba „Battle Against Time" a oblíbené Jariho slovo, další velkolepé dílo „Time" celý koncert uzavřelo. Uháněl jsem Wintersun několik let a už jsem se pomalu vzdával naděje, že je někdy uvidím vzhledem k jejich skromnější koncertní aktivitě. Konečně jsem se dočkal a s velkou radostí můžu říct, že jsem byl nadšený. Trošku mě zamrzela absence skvělých skladeb jako především „Death and the Healing" nebo „Starchild", ale vzhledem k délce jejich skladeb je výběr písní na koncert značně limitován. Vím, že je teprve konec ledna, ale koncert Wintersun bude jistě patřit k těm nejlepším vystoupením tohoto roku.

Hlavní hvězdou byli ale pochopitelně ARCH ENEMY, kteří si kroutí už třiadvacátou sezónu s třetím vokálistou v pořadí, kterou je charismatická Alissa White-Gluz (ex-The Agonist). Švédští death metalisté už patří mezi legendy svého žánru a tudíž není překvapením, že Forum Karlín dokázali vyprodat (s přispěním všech dalších skupin pochopitelně). Aktuální album Will to Power je plné energie, agrese i melodií a aktuální rozpoložení kapely se zdá být lepší a silnější než kdy dřív. Výrazný podíl setlistu mělo samozřejmě právě aktuální album, ale výraznou roli hrála i deska War Eternal, tedy prvotina s Alissy White-Gluz s touto kapelou. Jako hlavní hvězdy večera přirozeně vyvolali největší ovace, nicméně pro mě měli laťku nastavenou hodně vysoko. 

Moje první zkušenost s Arch Enemy s Alissou za mikrofonem ale dopadla na 99% přesně dle očekávání. Poslední procento jsem ubral, jelikož nezazněla moje oblíbená skladba "No Guts, No Masters", ale to je jen drobný detail. Modrovlasá Kanaďanka možná ještě nemá takové vůdcovství jako její o dekádu starší a zkušenější kolegyně Angela Gossow, nicméně její výkon nemůže být snad nikým zpochybňován. Kromě dvou vynikajících desek vlastních skladeb skvěle zvládá i starší tvorbu a aktivitu na pódiu si každý musí pochvalovat. Nové skladby jako „The World Is Yours", „The Race", „Avalanche" nebo „The Eagle Flies Alone" mají úžasný drive a energii a stejně tak dvorní kytarista a tvůrčí mozek kapely Michael Amott ani po dvaceti letech neztrácí nápaditost. Vyprodaný večírek v Praze zažil i klasiky této Švédské metalové mašiny jako „Ravenous", „My Apocalypse", „Bloodstained Cross" nebo „We Will Rise". 

Starší desky Gossowské éry a nová dvě alba Will to Power a War Eternal nové Gluzoské éry jsou aktuálně v setlistech téměř v rovnováze, což je skvělé protože to dává možnost přímého srovnání směru kapely. Osobně nevidím nějaký zásadní odklon od nastavených norem. Arch Enemy jsou zkrátka stále agresivní death metalová nálož plné brilantních kytarových vyhrávek a energického ženského growlu. Na závěr pak nemohla zaznít jiná píseň, než legendární „Nemesis". Žádné vášnivé diskuze o srovnávání pěveckých kvalit mezi aktuální a bývalou zpěvačkou (jako to bylo např. V případě Nightwish) jsem vůbec nezaregistroval. Jestli se o nějakých rozdílech vůbec diskutuje, tak snad která front-womanka je více sexy. Arch Enemy rozhodně neskládají zbraně ani po téměř pětadvacetileté kariéře. Naopak se jedná na další vpád do moshpitů na pódiích po celém světě a já pevně věřím, že jim energie a Will to Power vydrží a že se brzy zase setkáme v rámci dalšího skvěle poskládaného turné.