Khaos Legions - recenze

Některé desky populárních švédských Arch Enemy mám rád. Především tedy spíš ty se zpěvačkou Angelou Gossow, poněvadž ty starší s původním zpěvákem Johanem Liivou jsem si pohříchu ještě nestačil poslechnout. Hlavně tedy trojblok Wages Of Sin, Anthems of Rebellion a DoomsdayMachine, od té doby už mě jejich tvorba tolik nebere, přitom si prvky typické pro svou hudbu pořád zachovávají. Grindem Carcass vyškolený bard Michael Amott společně se svým bratrem Christopherem (který už v kapele není), rozplétají přediva kytarových sítí v hutných riffech, komplikovaných vyhrávkách a ekvilibristických, leč nenudících sólech, to vše ověnčené parádním zvukem. Angela na svém havraním vokále s léty také neztratila, ale na mě už nepůsobí tak charismaticky, jako v době, kdy jsem si poprvé pustil desku s jejím hlasem. Dnes ani už není doba, kdy by se každý mohl podivovat nad tím, že pěkná blondýnka za refrénem skřehotá tímto stylem. Nicméně je třeba podotknout, že na pódiu to stále umí rozjet a v ničem si nezadá se svými mužskými protějšky, nicméně někdy její zpěv na desce působí vcelku úsměvně, když už se její skřehot pohybuje na výškové hranici a hrozí, že se to zvrhne do veselého kachního kvákání. Ale tyto okamžiky naštěstí nejsou příliš časté.

Khaos Legions by Arch Enemy

Upřímně nevím, kde se po desce Doomsday Machinestala chyba, při poslechu ani jednoho z následujících alb jsem neměl pocit nějakého průšvihu, přesto už se žádná divoká euforie nedostavila. Téměř copyrightové kytarové melodie bratrského dua je radost poslouchat a jako muzikanta mě jejich nápady fascinují, ale jen ten samotný melodický prvek dobrou desku neudělá. Nikoliv, když mi tehdejší metalová bestie začíná připadat poněkud unavená a těžkopádná.

Deska startuje s poněkud zbytečným intrem, aby se následně rozjela s ostrou vypalovačkou Yesterday Is Dead and Gone, která obsahuje opravdu vše, co by se dalo od Arch Enemy čekat. To ostatně platí o prvních čtyřech skladbách bez výjimky. Mezi tyto skladby patří i (dle mého) nejlepší věci alba v podobě Bloodstained Cross a asi nejmelodičtější kus alba No Gods, No Masters.

Pak už se to do poslední čtrnácté položky tak nějak míchá, průměrná skladba střídá lepší, občas se vyloupne pěkná pasáž (třeba citace klasiky ve vyhrávce v Cult of the Dead) a pak to zase sklouzne do kolovrátkového riffování. Kapela od agresivního melodického thrash/death metalu ukračuje směrem ke klasickému heavy metalu a na desce je to znatelné. Paradoxně to Amottovcům nejvíc šlape ve skladbách, které odkazují na primární agresi. Tedy absolutní thrashovky Cult Of Chaos, Thorns In My Flesh nebo pomstychtivá Vengeance Is Mine, která obsahuje přesně ten typ riffu, který jsem si zvykl slyšet v podstatě jen od AE. Celou desku uzavírá Secrets, kterou uvádí celkem provařená melodie a sama o sobě moc zábavy nenabízí. Mezi posledních pár skladeb jsou vložena také dvě intermezza. Jak jsme zvyklí, jde o pěkné, klidné a melodické věci. Ale nic, nad čím se člověk rozplyne.

Deska jako taková není žádný průšvih, materiálem se určitě podařilo oslovit nové fanoušky a většinu starých (těch, kteří vytrvali po příchodu Gossow) si udržet. Slušela by jí ale kratší stopáž tak na 45 minut a nechat opravdu jen ty skvělé kousky a ty slabší ubrat. Vydržet tuto desku doposlouchat v kuse se ukázalo být vcelku nadlidským úsilím, aspoň pro mě.