Ale Anti-Flag říkali, že punk je jinde...

Americká politická skupina Anti-Flag z Pittsburghu byla založena v roce 1988 zpěvákem Justinem Sanem a bubeníkem Pat Theticem a krom pár výměn na pozici kytaristy hraje v prakticky stejné sestavě doteď. Klíčovým rokem pro Anti-Flag byl rok 2000 a pozvání na Vans Warped Tour, kde se nejen zviditelnili, ale také setkali s frontmanem NOFX Fat Mikem, což vedlo ke spolupráci s jeho labelem Fat Wreck Chords, u něhož vydali hned dvě alba. Pak podepsali smlouvu s RCA a vydali For Blood and Empire, ze kterého je i jejich nejznámější song This is the End (For You My Friend), známá i milovníkům počítačových her. Tvorbu Anti-Flag lze shrnout stejně stručně a jasně, jako jsou jejich poselství: výrazná basa, dva doplňující se vokály, žádné zbytečné experimenty, jen zdokonalování toho, co už funguje a hlavně politicky zaměřené texty, což není ani nic divného, protože punk a politika je spojení, které k sobě neodmyslitelně patří. S levicovým politickým smýšlením rozebírají a zaměřují se na protiválečný aktivismus, zahraniční politiku USA, třídní boj, lidská práva a další sociální a politické problémy. Sami nezůstávají jen u řečí, angažují se v organizacích jako Greenpeace, PETA nebo Amnesty International.

Proti všem

Songy s poměrně chytlavou melodií, které známe ze starších alb, jsou téměř pryč. Se svou předposlední deskou Anti-Flag přitvrzují a ukazují směr, kterým se hodlají vydat do budoucna a který je slyšet i na General Strike. Jednoduché a zapamatovatelné melodie tu najdeme stále, ale nejsou už tak prvoplánové. V textech ale pořád dávají jasně a bez metafor najevo, co si myslí. Album začíná dvacetiminutovým „intrem" Controlled Opposition, vzápětí vás usadí do křesla hymna The Neoliberal Anthem. Následuje skladba 1915 věnovaná Joe Hillovi, aktivistovi a básníkovi, nespravedlivě popraveném právě v roce 1915. Rozebírat dále jednotlivé skladby je asi zbytečné, v každé najdeme nějakou narážku na válku, revoluci, nenávist k autoritám, které zneužívají svou moc atd. atd.

Anti-Flag odvedli svou punkovou práci dobře, drží si svůj typický sound, který jen vybrousili a neztratili tak nic ze své syrovosti a naštvanosti. Krátká stopáž není v tomto žánru nic překvapivého, zbytečná délka by jen ubrala na patřičné údernosti a tak vám celé album uteče jako nic. The General Strike je dobrou ukázkou toho, že i punkrock lze udělat moderně a nemusí znít jako z garáže.