YOKOKIMTHURSTON - Sonická Ex-Beatlesovina

Trvalo to několik desetiletí, než k tomuto osudnému uměleckému setkání nakonec přeci jen došlo, ale to čekání stálo za to! Konečně se spojil hledačský duch avantgardní legendy Yoko Ono (kterou mnozí viní za rozpad Beatles) s dvěma čvrtinami klasiků americké nezávislé scény Sonic Youth, a to v podobě nyní již rozpadlého manželského páru Kim Gordon a Thurston Moore.

A tak se konečně můžeme těšit z neotřelé kombinace dětsky hravých hlasových improvizací japonské vizionářky a geniálních noisových plachet krmených kytarou Thurstona Moora a baskytarou Kim Gordon. Naskakuje mi až husí kůže, když s interprety podnikám dobrodružnou cestu po jejich zvukovém vesmíru.

Místy vzrušením až nedýchám - to v očekávání, jaký další zajímavý zvuk přijde z levého či pravého sluchátka a jak Kim Gordon svým hlubokým hlasem zareaguje na výzvy existenciálních otázek, kterými nás svým sopránovým křikem 79letá (!) Yoko Ono burcuje z letargie a otupělosti. Upřímně lituji všechny ty posluchače tupých skladeb typu „sloka - refrén - sloka - refrén - sólo - refrén", natož konzumenty „tuc - tuc - tuc - tuc". Zkuste se alespoň pro jednou uvolnit a otevřít se zvukové a myšlenkové krajině těchto tří géniů pop music. S překvapením zjistíte, kolik uměleckých zážitků vám ve vašem omezeném mainstreamovém chlívečku dosud unikalo.

Nemůžu si pomoct - jsem nucen opět a znovu mačkat „replay" a slastně vychutnávat jednotlivé zvukové výpravy všech šesti tracků... bezprecedentní počin... deska roku, možná i desetiletí... nejméně čtyři ceny Grammy... totální extáze... zvukový orgasmus... áááá...

Alternativní pohled zcela střízlivého a „objektivního" recenzenta

Jako mnozí, miluji Sonic Youth a o to víc je pro mě utrpením psát recenzi na tuto zbytečnou desku. Mimochodem není to poprvé, co někdo ze Soniků šlápnul úplně mimo, viz např. EP Stinkfist z roku 1987, pod jejímž pornografickým obalem se taktéž skrývají nepovedené zvukové experimenty tria Lydie Lunch, jejího tehdejšího milence Clinta Ruina alias mého dalšího oblíbence Foetuse a právě Thurstona Moorea.

Pokud chcete pro zajímavost zjistit, o čem že YOKOKIMTHURSTON je, úplně postačí pár minut vstupního tracku I Missed You Listening. Žádné bicí ani jiný rytmus, rozplizlé brnkání baskytary a kytary a nad tím Yoko Ono, ve svém hlasu kombinující dvě hlavní polohy: infantilní žvatlání a orgastické skřeky.

Následujících pět „kompozicí" přináší víceméně to samé v bleděmodrém, jediné drobné rozdíly spočívají ve větším důrazu na akustické kytarové tóny (Mirror Mirror) či vyvolávání električtějšího noisového ducha raných Sonic Youth (např. Let's Get There nebo Early in the Morning).

A tak alespoň potěší, že v jednom momentu je album i vtipné. V Mirror Mirror se nám Yoko Ono svěřuje "Jsem nervózní každý den, každou minutu...", na což ji po chvíli Kim Gordon odzbrojujícím stylem suše odpoví „Jsi nervózní? Nebuď nervózní." Pro mě vrchol desky.

Ten, kdo vydrží nepřerušovaně poslech YOKOKIMTHURSTON až do konce, se musí nutně sám sebe zeptat, kolik toho japonsko-americké trio při nahrávání vyhulilo. Těžko říct, ale mnohé jistě napadne odpověď „až moc".

Dílo génia či umělecký propadák?

Hudební experimenty jako tento se hodnotí velmi nesnadno, moje odpověď na výše položenou otázku v nadpisu se bohužel kloní k „střízlivému a objektivnímu recenzentovi".

Závěrečná poznámka č. 1: nechtějí vaše malé děti dojíst oběd? Doporučuji vyzkoušet „Jestli to okamžitě nedojíš, pustím Ti opět babi Yoko se strejdou Thurstonem a tetou Kim!"

Závěrečná poznámka č. 2: už jsem nesmírně zvědavý na novou desku „black metalové superskupiny" Twilight, která má podle zpráv právě teď nahrávat novou desku a v jejíchž řadách najdeme i jméno Thurstona Moorea.

Závěrečná poznámka č. 3: pokud se teď nervózně ptáte, jestli pozn. č. 2 znamená, že nemáme napjatě vyhlížet další desku od Sonic Youth, tak bohužel odpoveď zní ano. Zvukové Mládí se nachází kdesi mezi časově neomezenou pauzou a definitivním rozpadem.