Wardruna dělá hudbu pro přemýšlivé duše, otevřené symbolům a mystice

Runy jsou rozhozeny. Osud zpečetěn. Runová trilogie Einara Selvika je završena. Předchozí díly Gap Var Ginnunga a Yggdrasil mají konečně svého následníka, jehož příchod ohlašuje válečný buben. Volá přitom na pomoc boha války Týra a ptá se, co bude po zániku starého světa. Snad nejnaléhavěji je to slyšet ve skladbě Raido, která, jakoby zrozena pro kytarové riffy, si musí vystačit s dávno zapomenutými severskými nástroji. O to větší je to ale síla!      



Jde o další výrazný zářez evropského šamanismu do soudobé kultury a dělá to způsobem, který se nemusí každému napoprvé líbit. Je to stejné, jako kdyby vám někdo ocelovou čepelí nože zjizvil tvář a zachytával přitom vytékající krev z rány. A právě o ni jde. Jako o budoucí zárodek příští civilizace, kterou ohlašují ve strhujícím finále dětské sbory (naše budoucnost). Je to hudba pro přemýšlivé duše, otevřené symbolům a mystice. Řeč run není jednoduchá. A přestože se sklání před divokou krásou drsného severu, mají runy ve skutečnosti sílu nahlížet do lidských osudů, měnit je a ochraňovat. O tom také tento norský hudební projekt je.  

Byl sestaven ke zkoumání dávné moudrosti a spirituality za pomoci tradiční lidové hudby. A kdo ji pojme s otevřeným srdcem, pochopí, myšleno symbolicky, i význam krve, která v zimě protéká mrznoucím sněhem a na jaře z ní raší nový život. Einar Selvik a spol. nám to teď připomněli.
Autor recenze: Roman Zahrádka