„Vzpomínáme spíš na ty drobné, tiché radosti, ke slavení toho teď moc nebylo,“ říká kapela Mrakoplaš k novému albu Tichá radost.

Karel Souček, 27. 03. 2023

Novým albem Tichá radost vstupuje hudební skupina Mrakoplaš do druhého čtvrtstoletí svého působení. V jedenácti skladbách mísí pražská čtveřice prvky folku, blues a rocku s osobními příběhy o docenění drobných potěšení i hýčkání krásných smutků. Novinka bude pokřtěna 5. dubna v Malostranské besedě. Nejen o nové desce jsme si povídali se zakladateli kapely, zpěváky a kytaristy Pavlem Liptákem a Martinem Kalendou.

Hudební knihovna: Od předchozího alba Hlídač uplynulo více než šest let. Jak Mrakoplaš tyto roky trávil a co zajímavého se u něj stalo?

Pavel Lipták: „Především se udála změna v sestavě, protože nás opustil náš dlouholetý člen, harmonikář Petr Vrabec. Rozhodli jsme se ale, že nebudeme hledat náhradu, zůstaneme ve čtyřech a zkusíme trochu pozměnit zvuk kapely některými novými nástroji, jako např. lapsteel kytarou. Hráli jsme, kde se dalo, prodělali covid a bylo toho vlastně tolik, že jsme se nenudili."

Martin Kalenda: „To tedy opravdu ne. Taky jsme v té době, kdy se kvůli covidu nedalo koncertovat, natočili šest 40 minutových videopořadů, které jsme nazvali eŠňůra a ve kterých jsme vždycky představili jednoho člena kapely, klub (kde jsme natáčeli za zavřenými dveřmi) a zahráli čtyři písničky z našeho repertoáru. No a v posledních třech letech jsme začali připravovat nové písničky na album Tichá radost."

HK: Oba jste vlastně většinovými autory skladeb skupiny po celá léta. Jak probíhá selekce písní na album? Hraje roli, kdo píseň napsal a hrajete na nějakou početní vyváženost nebo se oprostíte od ega a jdete po síle skladeb?

PL: „Na autorství se moc neohlížíme. Když někdo přinese písničku a většině se líbí, tak ji bereme. To, že píšeme my s Martinem spíš vyplynulo. Když něco přinese Petr Maršík, nebo Pavel Douša a projde to kapelou, uděláme ji taky."

HK: Z původně folkové, pak bluesové skupiny se Mrakoplaš stal dnes spíše žánrovým mixem s důrazem na texty. Kde berete inspiraci pro texty? Kde a jak nejčastěji píšete?

PL: „Já píšu dost těžko a pomalu. Vždycky mě musí nejdřív napadnout první verš, nebo slogan, který mě zaujme. Zbytek musím prostě vysedět a často mě samotného překvapí, kam text dospěje. A nejvíc nápadů dostávám při chůzi. A při práci."

MK: „Mě napadají spíš témata, která se pak snažím rozvést a popsat. Moje texty nejsou tak poetické, jako ty Pavlovy, a tak mám se svými přímočarými verši o dost jednodušší situaci, než on. Často se jedná o příběhy a obrazy z mého nejbližšího okolí. A když jsme se s Pavlem domluvili na tom, že nové album bude mít jedno jasné téma, hodně mi to pomohlo. Na psaní potřebuju klid, takže nejvíc mých textů vzniká na pohovce, po půlnoci."

HK: Album se jmenuje Tichá radost podle drobných radostí, které nekřičíme do světa. Zažíváte i nějaké hlasité radosti? Měli byste příklad?

PL: „Asi ano, ale abych se přiznal, za posledních pár let si vzpomínám spíš na ty drobné, tiché. Moc toho teď ke slavení nebylo. Ale ono se zase časem něco najde. Jsem optimista. To je taky jedna z mých tichých radostí."

MK: „Já mívám velkou radost z toho, když si někdo dokáže dělat ukrutnou srandu. A naposledy jsem se mohl přetrhnout smíchy, když si náš bubeník Pavel Douša utahoval z basáka Petra Maršíka. On má pro to fakt cit, je to vzácná povaha."

HK: Sedím s tátou nebo Návod k použití z předchozího alba jsou velmi intimní písně o vašich otcích. Jaký je to proces zpracovat takhle osobní téma?

PL: „Ještě bych připočítal píseň Podzimní, která je o mojí mámě. A pocit při psaní jsem měl takový zvláštně odtažitý. Soustředil jsem se na to, abych se pořád díval trochu z nadhledu. O to větší rána to je, když pak čtu ten text celý, hotový. Někdy mám problém to dozpívat. Ve chvíli, kdy to ale píšu, chci jen udělat to nejlepší, čeho jsem schopen."

MK: „Návod k použití je vlastně taková retrospektiva. Všechno, co v té písničce zpívám, jsem prožil. Když jsem ten text psal, byl taťka zrovna v nemocnici a já jsem mu chtěl nějak poděkovat za to, co všechno pro mě udělal, kdybych už náhodou neměl možnost mu to říct osobně. Naštěstí jsem pak mohl. Ale písnička zůstala a podle reakcí našich posluchačů pomohla i dalším. Jsem moc rád, že jsem ten svůj pocit dokázal převést do obecnější roviny, ve které se pak třeba poznají i jiní."

HK: Už dvanáct let pořádáte charitativní akci Mrakoplaš kontra Alzheimer, povětšinou v Divadle v Dlouhé. Vždy s vámi vystoupily i známé osobnosti scény jako Petr Janda nebo Ivan Hlas. Jak pokračují přípravy na nadcházející ročník? Na jaké hosty se letos mohou mecenáši a fanoušci těšit?

MK: „První přípravy v podstatě začaly hned po skončení posledního ročníku. Teď sice máme chvilku pauzu, protože se věnujeme našemu novému albu a křtu v Malostranské besedě (5.4.2023 od 20:30), ale v květnu zase rozjedeme kolotoč příprav na plné obrátky tak, abychom mohli další díl zrealizovat v říjnu letošního roku. No a hosté? Přiznám se, že máme v hledáčku několik úžasných muzikantů, ale napevno ještě dohodnuti nejsme, protože čekáme na to, zda se protnou jejich volné termíny s volnými termíny Divadla v Dlouhé. Držte nám pěsti, ať to klapne."

HK: Na klipu Deja vu (ostatně i na albu samotném) s vámi spolupracovalo hned několik členů souboru Divadla v Dlouhé. Jaký máte k divadlu vztah?

PL: „Já v Divadle v Dlouhé už 21 let pracuji jako jevištní technik a v několika hrách jsem hrál v divadelní kapele. Jinak obecně mám divadlo rád, stejně jako knihy a filmy. Ale jsem trochu konzervativní a na alternativu mě moc neužije. U nás v Dlouhé naštěstí máme obojí, a tak si tam každý najde něco pro sebe. A také považuji za osobní velké štěstí a čest, že jsem se potkal a mohu spolupracovat s lidmi jako Milan Potoček, Martin Matějka, nebo Pavel Neškudla a to nejsou zdaleka všichni, které bych rád jmenoval."

HK: Album Tichá radost vyšlo zatím na CD. Chystáte také vinyl edici jako u minulého titulu?

PL: „Ano, pokud se nic nepokazí a bude v lisovně volný termín, tak bude na podzim i vinyl."

Foto: Renata Králová